Přejezd do Bolívie
So 22.10. pláž u jezera Titicaca, Maja Inca site, 3827 m.n.m. (Peru) – kemp Barbaras Cochera, La Paz, 4065 m.n.m. (Bolívie)
Na hranice s Bolívií nespěcháme. Je to jen asi 40 km a tohle místo, kde jsme strávili noc je velmi příjemné. Vlny jezera Titicaca dorážejí na břeh podobně jako mořské vlny. Pláž je bez odpadků. Nikde ani živáčka, jen před inckým „hledištěm“ vytesaným do skály stojí auto a dva muži zdobí jakousi konstrukci bílými a červenými pruhy látky.
Kuba a jeho deník. Konečně se našli pohledy z Kostariky, on si je nalepil do deníku a ode dneška si bude psát denní zápisky.
Tenhle děravý chleba od jezera Titicaca vyhlašujeme za nejlepší peruánský, jaký jsme ochutnali. Varianta bez díry, místo toho plněný sýrem je v těsném závěsu. V Peru nemají dobré empaňády - ty si užijte v Kolumbii neb si počkejte do Peru., ale tyhle rustikální housky plněné rustikálním sýrem nás dostaly.
Využíváme tohoto místa a před přejezdem hranic uklízíme důkladně auto. Vyklepeme všechny koberečky, zameteme a vytřeme pod nimi. Přesuneme zas a znova pár věcí ze střechy dovnitř (rukavice, čepice a nákrčníky) a jiné věci dáme na střechu (příliš letní kousky oblečení). Takový úklid je jednou za čas potřeba a před hranicemi obzvlášť. Přeci jen na celníky lépe působí čisté a uklizené auto.
Svatba před inckými schody ve skále.
Na místo před inckými památkami se během dopoledne sjíždějí slavnostně oblečení lidé. Vypadá to, že se tam bude konat svatební obřad. Svatebčané jsou často tradičně oblečení, ženy mají extra naducané sukně a krásné háčkované přehozy přes ramena. My okukujeme je a oni okukují nás. Když ještě před obřadem odjíždíme, musíme projet zástupem svatebčanů a mezi hudebníky dechové kapely. Je to zvláštní, mile slavnostní pocit.
Oběd si dáme někde cestou - pečivo (podaří se nám v jedné vesnici na trhu koupit zase ty děravé housky) a něco k tomu. Jen Janek si koupí ceviche.
Na hranice dorazíme kolem jedné. Je to moderní nově vybudovaná budova, kde obě země mají přepážky hned vedle sebe. Imigrační procesy zaberou jen chvilku – stačí ukázat pasy nejprve jednomu a poté druhému úředníkovi. Bolivijská strana nevyžaduje vůbec nic extra – ani covid certifikáty, ani si nás nefotí nebo nechce otisky prstů. Delší zdržení nastane až při kontrole automobilu. Ženy z obou zemí jsou velmi důkladné, tak důkladné, jak ještě žádní jiní celníci nebyly. Podívají se do budky, prozkoumají kabinu, dokonce vlezou postupně na střechu a nakouknou do beden, jestli tam nevezeme něco nebo někoho zakázaného. Trvá to hodně dlouho a děti zavřené celou dobu v autě už začínají řádit a ječí. Nakonec ale i tahle prohlídka skončí a propustí nás do Bolívie.
Vtipné je, že do Bolívie jedeme zpátky přes Peru. Prostě a jednoduše projedeme skrz ten krásný nový hraniční přechod zase zpět do Peru, ujedeme asi kilometr po silnice, po které jsme k němu přijeli a pak ještě po jiné, a teprve pak překročíme hranice do Bolívie. Janek suše poznamenává, že teď bychom si do auta mohli naložit všechny ty drogy a uprchlíky, protože při vlastní vjezdu na bolivijskou půdu už nás nikdo nekontroluje.
Bolívie vypadá zpočátku jako pokračování Peru, ale jak se vzdalujeme od hranic země získává vlastní charakter – je to víc odpadků podél silnic a je tu neskutečné množství toulavých psů. I krajina se promění – z horských údolí se stane rovná náhorní plošina – alti-plano- táhnoucí se do dáli, kde ji ohraničují vysoké hory se zasněženými vrcholky. Ženy opět chodí tradičně oblečené – trochu podobně jako ty na svatbě, které jsme s emálem účastnili – mají široké na bocích hodně naducané sukně, upnuté svetry, háčkované přehozy s třásněmi a legrační černé buřinky. Vlasy nosí spletené do dvou copů, jejichž konce jsou ozdobené zvláštními střapci z černé nebo tmavě hnědé vlny. Na nohách mají silonky (ženy v peru nosili vlněné návleky nad kolena) a jako boty mají kožené otevřené sandále nebo střevíčky. Moc se mi to líbí, vypadají tak žensky, jak se jim sukně vlní u kolen a třásně na plédech povlávají kolem boků.
I přes, že už jsme zvyklí skoro na všechno a je to další z mnoha přejezdů hranic, máme mírný kulturní šok, který se u nás holek projevuje bolením břicha (nebo že bychom snědly něco špatného, ale to se mi moc nezdá).
První mýtná brána.
Na hranicích se nám nepovedlo vyměnit peníze, máme jen dolary a peruánské soly, ale ani jeden bolivijský peníz. Nebyl by to takový problém, kdyby nám svět nepostavil do cesty mýtnou bránu, kde je potřeba hotově zaplatit za jízdu po dálnici. Dostaneme se do fronty, když na nás přijde řada, Janek se snaží se snaží paní z okénka vysvětlit že nemáme bolivijskou měnu, chvíli to trvá, řidiči za ními začnou být nervózní a troubí, paní vidí, že z nás nic nedostane, tak jen požaduje „papelito chicito“, Janek jí podá náhodný malý papírek, paní jej orazítkuje, vrátí Jankovi zpět, zvedne závoru a my můžeme pokračovat dál. (papelito chicito je nějaký místní systém na mýtných branách, který jsem doposud zcela nepochopila, ale spočívá v tom, že vám vytisknout malý papírek – účet - a na ten se dávají razítka, papírky se secvakávají sešívačkou apod.)
Janek a „papelito chicito“.
Postupně se blížíme k městu La Paz, které je sice největším městem Bolívie (má asi 2,7 milionu obyvatel) a je v něm spousta úřadů, ale není jejím hlavním městem. Tím je Sucre. V La Pazu máme vyhlídnutý kemp, kam se ale musíme dostat přes mnohá chudá předměstí. Právě ta předměstí nám dávají zabrat – silnice je poměrně kvalitní, ale mezi ní a domy kolem ní je široký pruh udusané hlíny. Všude je velké množství volně pobíhajících psů (psi byli ve všech zemích od Mexika až po Peru, ale nikde jich nebylo tolik), kterých je Týně moc líto. Je tam ihodně odpadků, staveb v různém stadiu rozestavění. Provoz postupně houstne přibývá nejrůznějších kolektiv – malých dodávek, které vozí lidi. Okolí dálnice se postupně vylepší – už tam není ten prašný pruh mezi ní a domy, už je tam asfalt. Všimneme si velkého množství slavnostně ozdobených vchodů (balónky, květiny), vidíme ozdobená auta i kolektiva, spousta slavnostně oblečených lidí a dokonce i tři nevěsty. Vypadá to, že půlka La Pazu se rozhodla do toho dneska praštit a asi to bude tím dnešním datem 22.10.2022. Takové datum jistě znamená štěstí pro uzavřený sňatek, minimálně v tom, že si ho zapamatuje i ten nejzapomnětlivější novomanžel.
Do kempu se nakonec dostaneme bez nehody. Je to jen takový velký vybetonovaný plácek obehnaný vysokou zdí, ale jsou tam toalety a jedna teplá sprcha, místo, kde se dá umýt nádobí či vyprat prádlo. Kromě nás tam parkují dvě auta – žlutý přestavěný Sprinter z Velké Británie a francouzský obyťnák. Ve Sprinteru bydlí britsko-kolumbijský pár se dvěma malými holčičkami. Francouzská rodina se třemi dětmi se má vrátit zítra z výletu do Amazonie.
Ještě není moc pozdě, dalo by se někam vyrazit, ale jsme unavení. Zůstáváme v kempu celý zbytek odpoledne a večera.