Jezero Titicaca a ostrovy Los Uros

Pá 21.10. benzínka před Puno, 3915 m.n.m. (Peru) – pláž u jezera Titicaca, Maja Inca site, 3827 m.n.m. (Peru)

Brzy ráno, ještě než se probudím, píše Janek přes WhatsApp Yordimu, který vozí cestovatele na svůj vlastní plovoucí ostrov na jezeře Titicaca, aby se jej zeptal, jestli by nás tam mohl dnes vzít. V iOverlanderu jej všichni doporučují, tak mu dáme přednost i my, místo abychom jeli na ostrovy s větší společností (myšleno dvojsmyslně).

Výhled na Punu a jezero Titicaca.

Posnídáme, nabereme naftu jako poděkování za bezpečnou noc a vyrazíme do města Puno. Cestou do Puna dostaneme zprávu od Yordiho, že v deset máme být u přístaviště. Je osm, máme tedy spoustu času. Necháme si v myčce umýt auto, které to už nutně potřebovalo. Střecha kabiny byla politá močovinou z prasklého AdBlue, vše bylo zaprášené a podvozek byl špinavý od včerejšího projíždění blátivými kalužemi.

Volně pobíhající psi - to je Latinská Amerika.

Klubíčka přízí na vyšívání.

Co zůstává záhadou je, proč v Peru, což je velmi prašná země, nejsou na benzínkách kýble s vodou a stěrkou na umytí oken. Snad všude jinde se daly najít, ale v Peru je snad na to nějaký zákon, že na žádné (jako fakt žádné) benzínce nemají. Co, tam naopak mají, jsou koše na tříděný odpad (jako opravdu na každé benzínce), přičemž na to jdou velmi poctivě a (teoreticky) třídí plasty, kovy, sklo, papír, organický odpad, nebezpečné zbytky a směsný odpad.

Svázané kartony od vajíček jako stolička.

Čistým autem projedeme špinavým Punem až k jezeru a podél něj k fotbalovému hřišti a kostelu, kde zaparkujeme. Je tam spousta psů. Chvíli před desátou nás vyzvedne Yordiho otec, odvede nás do malého přístaviště, posadí na loďku a už pomalu plujeme mezi kanálem v rákosí dál na jezero.

Vystoupíme na ostrově, první kroky jsou zvláštní – rákosí pod námi je měkké, není to jako chodit po asfaltu nebo lesní pěšině, člověk se do něj tak trochu boří. Yordiho strýc (nebo nějaký jiný člen rodiny) nám povypráví o tom, jak to na ostrovech chodí. Ukáže nám dům, kde bydlí. Je to taková malá chatka z rákosí, kde je jedna velká postel, nad ní polička, a podél jedné stěny jakási rákosová lavice, kam se všichni posadíme. Prostor je to velikostně srovnatelný s naším současným domovem a bydlí tam i srovnatelné množství lidí – pětičlenná rodina. Na velké posteli spí tři a na nějaké matraci, kterou nevidíme (ale je možné, že na ní sedíme) spí další dva. Domečky jsou tak malé záměrně, protože v noci je tu zima (teploty se v noci celoročně pohybují kolem nuly) a takový malý prostor se lépe zadýchá (tím chci naznačit, že se tam netopí !!! ).

Kuchyni mají pochopitelně venku. Dřív to byla jen taková keramická kamínka, ve kterých se topilo rákosím (stromy na jezeře nerostou) a vařilo v keramických hrncích. Dnes vaří na především plynu. Děti na ostrově kromě jednoho miminka zrovna žádné nebyly, protože chodí do školy. Základní škola je na jednom z ostrovů, na střední už musí do Puna.

Nepříjemné je, že nám hned začnou nabízet svoje výrobky – ručně vyšívané dečky a potahy na polštáře. Mám ráda vyšívané doplňky, ale zrovna tyto se nám nikomu moc nelíbí. Nakonec si koupíme dva „mobily“ na zavěšení a Kuba píšťalku (už třetí v Jižní Americe). Pak nám ještě za další 10 solů za osobu nabízejí svezení tradiční rákosovou lodí na vedlejší ostrov, to ale s díky odmítáme. Po nějaké době nás odvezou zpět na pevninu. Ještě bychom se asi podívali jinam např. do školy, ale Týna se na ostrovech necítí dobře a musíme se vrátit. Docela nás to mrzí a Janka mrzí ještě víc, že si zapomněl vzít drona.

Keramická kamínka, na kterých se dřív vařilo. Topilo se v nich rákosím.

K obědu máme zase jen peruánské housky se sýrem a šunkou, poslední dobou nemám vůbec čas a sílu vařit a péct, cokoliv jiného než těstoviny a už mi to docela chybí. V lednici mám kus hovězího masa a není čas jej zpracovat. Dnes večer by to mohlo vyjít, hranice s Bolivií není daleko a my chceme zastavit kousek před ní.

Benzínka na rákosovém ostrově.

Tankování přímo do lodní nádrže.

Po obědě projedeme Punem (je to pravdu ošklivé město plné odpadků) a pokračujeme podél jezera Titicaca směrem k bolivijské hranici. Na zastavení vyberu vesnici Pomata, ze které by měl být krásný výhled na jezero. Výhled je opravdu nádherný, co nás ale dostane jsou housky, které si koupíme od babky na náměstí před kostelem. Je to úplně obyčejná babka jako tisíce jiných, která má před sebou dva proutěné koše zakryté látkou. Housky (říkají jim „pan“ čili chleba) vypadají skoro stejně jako většina těch, co jsme doposud kupovali. Liší se jen v tom, že uprostřed mají díru. V druhém koši má babka housky bez díry plněné sýrem. Kupujeme šest obyčejných housek (tři jsou za sol) a čtyři se sýrem (jedna stojí půl solu). A to je první chyba. Měli jsme jich koupit víc. Druhou chybu uděláme poté, co je ochutnáme – nevrátíme se pro další. Jsou totiž vynikající, nejlepší ze všech, co jsme zatím v Peru jedli. Vybíravá Joli si pochutnává na těch se sýrem (je to nějaký obyčejný sýr, podobný nebo stejný jako ten, co se dává ke kukuřičnému klasu, hodně slaný, trochu jako balkánský sýr). Kuba v rychlém sledu sní dvě obyčejné. Vlastně ani nevím, v čem to je, že nám tyhle housky tak chutnají. Částečně je to tím, že nejsou ani trochu sladké (někdy bohužel bývají lehce nasládlé, což nám Čechům zvyklým na rohlíky nevyhovuje), ale určitě je to i něco jiného.

Žvýkajíce housky přejedeme na pláž u jezera, kde chceme strávit noc. Je teprve krátce po čtvrté odpoledne, když zaparkujeme pár metrů od vody. Janek vyhlásí volný program a každý se věnuje tomu svému – Týna cvičí, Joli je zalezlá a čte si, Janek dronuje, Kuba se poflakuje a já medituju.

K večeři podusím ty hovězí plátky podle českého receptu, dáme si je s rýží. Je fajn po delší době cítit z kuchyně typické české vůně – směs cibule, česneku, papriky a kmínu.