Obytňákem na Skálholt

Ne 6.7. kemp Hella Gaddstaðaflatir, Hella (Island) – 238 km – kemp Sandgerði, Keflavík (Island), celkově 2139

Světlo tady na Islandu mne nepřestává překvapovat. Je zvláště intenzivní, i když je zataženo. A když jako dnes svítí slunce, tak je ho všude plno. Pronikne nejmenšími škvírami v zástěnách na oknech dovnitř našeho obytného auta a probudí mne tak, že už nemohu usnout. Ohřeje venkovní vzduch pocitově na 25 °C, ačkoliv teploměr ukazuje o 10° méně. Přiměje ženy odhodit teplé svršky a vystavit mu holá ramena v tílkách, pupíky v crop-topech a neoholené nohy v sukních (můj případ). Muži vytáhnou kempingové židličky a snídaně se podává venku.

Dnes je opravdu nádherně. Slunce svítí a nebe je blankytně modré. Přesně jak říkal lodní důstojník – krásné letní počasí, 15 °C. Ještě ve čtvrtek jsme se tomu s Jankem smáli a teď Janek se smíchem hlásí: „Šestnáct stupňů Celsia, já se úplně potím.“

Po ranních rituálech vyrážíme na severozápad do kraje, kde se odehrává román Panna na Skálholtu, který zrovna čtu. Díky tomu, že se zaměříme na místa z knihy, se nám podaří vyhnout se davům, které se pohybují od turistické atrakce k turistické atrakci na trase tzv. Golden circle. U kostelů na Hruni a na Braidratungách jsme úplně sami. Jen na Skálhotu, který dřív býval centrem vzdělanosti a sídlem biskupa, a kde dnes stojí moderní katedrála, potkáváme i jiné turisty.

Kostel na Hruni, kde se narodil románový milovník Dadi.

Zdejší krajina nám oproti té předchozí připadá zkrocená a domestikovaná. Zelené louky, aleje nízkých topolů, skleníky. Koně a krávy místo ovcí. Ale jsou tu i zvláštně tvarované vysoké kopce, meandrující řeky a v pozadí za tou domáckou krajinou čas od času vykoukne vzdálený ledovec Langjökull.

Ze všech tří míst, na kterých se odehrává román, se mi nejvíc líbí Braidratungy. Zemědělská usedlost s maličkatým dřevěným kostelíkem, která se nachází na kopci, z něhož je výhled na všechny čtyři světové strany. Místní musí mít dokonalý přehled o tom, co se děje v kraji kolem nich.

Zastavíme na štěrkem vysypaném parkovišti. Děti zůstávají v autě, my s Jankem vyrazíme ke kostelíčku. Otevřu zajímavě tvarovanou kovovou branku, udělám pár kroků a už beru za kostelní kliku. Dveře nejsou zamčené, tak jako na Hruni, kde jsem dovnitř jen nakukovala oknem, a tak je otevřu a vstoupím do maličké předsíňky. Další dveře jsou stejně jako celý interiér překvapivě barevné. Tmavě červený koberec i oltář, zelená kazatelna, světle okrové zdi a především trámy natřené kombinací bleděmodré a středně modré barvy. Tolik barev jsem opravdu nečekala.

Mezi oknem a oltářem se tísní hudební nástroj připomínají klavír. Hned si vzpomenu na klavichord, hudební nástroj, který v románu měli právě na Braidratungách. Po strmých schodech vystoupám na kůr. Fascinuje mne, že je celý kostelík přístupný, kdybych chtěla, mohla bych zatáhnout za provazy trčící z dřevěného obložení šikmé střechy a vyzkoušet, jestli rozezvoní zvony. Ale neudělám to. Slezu po schodech zpátky dolů a ve dveřích narazím na chlupaté, přátelské psisko. Netroufá si vstoupit dovnitř, tak ho podrbu na hlavě a zavřu za námi dveře. Když dojdeme k brance, vidím na něm, že váhá, jestli má projít brankou se mnou nebo prolézt vyhrabanou dírou pod plotem. Zavřu branku, naposledy podrbu psisko a naskočím do auta.

Přejedeme na Skálhot, důležité místo islandské historie, které nás nijak zvlášť neosloví. Víc se nám líbí dole u řeky, kde zastavíme na oběd a chvilku oddechu. Zatímco vařím fazole Helly Heinz, Kuba zmizí z dohledu. Když mám hotovo, pořád je mimo dohled a mne napadne, že mohl spadnout do řeky a utopit. Zavolám tedy nahlas: „Kubo!“ a po chvilce slyším: „Já tady chiluju“. Otočím se za hlasem a vidím, že Kuba celou dobu ležel nahoře na kopečku, daleko od řeky, a se vyhříval na sluníčku.

Na sluníčko o hodinu později chiluju i já. Jen tak v plavkách se opaluju na lehátku u městského venkovního bazénu v městečku Laugarvatn. Na Island je až neuvěřitelné vedro (teploměr na tachometru ukazuje 27,5 °C) a slunce svítí s takovou intenzitou, že bez slunečních brýlí nezvládám mít otevřené oči. Musím se pro ně vrátit do skříňky v šatně.

Horká koupel na koupališti v městečku Laugarvatn.

Městečko Laugarvatn leží na břehu stejnojmenného jezera. Vyvěrá zde několik termálních pramenů, některé lokálně přihřívají vodu v jezeře, jiné vytékají ze země kousek od něj. Ve městě jsou dvě možnosti, kde se si užít termálního koupání. Je tu městské sportovní centrum a pak luxusní moderní lázně. My volíme „budget friendly“ variantu – sportovní centrum postavené někdy v 70. nebo 80. letech. Nachází se v něm obrovská tělocvičnou, posilovna, venkovní bazén, tři horké bazénky a sauna.

Zaplatíme na pokladně. Joli a já se odebereme do dámských šaten, Janek a Kuba do pánských. Rychle se převléknu a jdu se osprchovat. V průvodce jsem četla, že místní si na to potrpí a vyžadují po každém, aby se pře koupáním důkladně umyl. Bez plavek a mýdlem. Když mám hotovo, odchytím zrovna převlečenou Joli a odešlu ji taky do sprch. Jen se pod sprchou rychle otočí. Když pak míříme k bazénu, potkáme suchého Janka, jak jde proti nám. Zapomněl se umýt a teď se vrací. Až před vstupem k bazénu si všiml dost explicitního plakátu upozorňujícího na nutnost důkladného osprchování a použití mýdla.

Venku je velký bazén a dvě kruhové horké lázně, jedno maličké brouzdaliště s teplou vodou. Zapadnu do prostřední, která je horká tak akorát (37-40 °C). Janek, Joli i Kuba si zaplavou ve velkém bazénu. Joli si chválí teplotu vody, taková by měla být v plaveckých bazénech i u nás.

Když přejíždíme přes Reykjavík do Keflavíku, pozorujeme, jak se krajina změní z příjemné zelené na neutěšenou šedou a kamenitou. Volá nám Týna, která zrovna nasedla do letadla, že vše v pohodě zvládla. Dokonce si vyfotila selfie se zrzavým vikingským pilotem v kabině. Zní nadšeně a my se ni moc těšíme.

V kempu, kde není žádná obsluha na recepci, si najdeme místo u piknikového stolu. Fouká a je nepříjemná zima. Najíme se a čekáme na Týnu, která má přiletět o půlnoci. Zrovna když v 23:30 zaklapnu notebook, volá, že už na nás čeká na letišti a kde jako jsme. Přistáli s 50minutovým předstihem. Rychle vše poklidíme a čtvrt hodiny ji už nabíráme před budovou terminálu. Tenhle kemp je nic moc, ale vzdálenost od letiště je ideální.

Cestou autem nám Týna nadšeně líčí zážitky z cesty i ze sportovního soustředění. Chtěli bychom, aby děti, co nejdřív usnuly, ale vůbec se nám nedaří je zklidnit. Kombinace vzrušení a bílých nocí brzkému usínání moc nenahrává.

O nás Blog

Místa zkušenosti