Předposlední den v Newcastlu

Čt 2.2. Caravan Park, Stocton, 0 m.n.m. (New South Wales, Austrálie)

Poslední dobou mne hodně trápilo zpoždění v deníkových zápisech. Jedna věc je zpoždění s jejich publikováním na blogu, druhá skluz v postování příspěvků a videí na Instagramu, v obojím jsme momentálně tři týdny pozadu – stále ještě v Japonsku. To mne ale až tak netrápí, protože když mám poctivě napsaný deník a Janek nafocené fotky, stačí slušná wifi a můžu fotky i příběh k nim během půl hodiny nahrát na blog a nemusím u toho moc přemýšlet ani vzpomínat. Problém nastává, když nestíhám po večerech psát pravidelné deníkové zápisky.

Důvody mohou být různé – nejčastěji je to únava, nedostatek prostoru, nutnost věnovat se někomu nebo něčemu jiného, neschopnost se přinutit psát v nezvyklém prostředí. Velmi málokdy jsou to důvody radostné – jako třeba povídání s přáteli. To na deník zapomenu ráda.

Když je několik takových večerů za sebou (přes den se mi z organizačních důvodů moc psát nedaří – neumím psát za jízdy v autě a když stojíme, je většinou potřeba dělat něco jiného nebo si počítače vezme Joli a učí se, nebo se učím já s Kubou) chybějící zápisky se nahromadí, skluz narůstá a s ním i má vnitřní nervozita, že to nestíhám, nezvládám a nestačím.

Přesně v této situaci jsem byla poslední dva týdny. Začalo to dvojím nočním přeletem z Japonska do Austrálie, pokračovalo během propršených nocí ve stanu. Ani tady v kempu, kdy jsem měla větší klid, se mi nepodařilo dohnat celé to zpoždění, i když pár dní jsem dopsat zvládla. Nepříjemné je, že i když během jednoho dne dopíšu zápisky za dva jiné dny, i tak jsem ze zpoždění odkrojila jen jeden den, protože jeden další jsem prožila. Víc než dva dny za večer většinou zapsat nestíhám.

Neberte to prosím jako stížnosti, jen vysvětlení mé obří radosti, když dneska Janek vezme děti na část odpoledne na vzdálenou pláž a já můžu nerušeně pokračovat ve psaní. To se mi snad ještě nikdy za poslední rok nestalo, že bych měla během dne nerušené tři hodiny na práci. Vyskytne se jediný problém, zapomněla jsem Týně do batohu sbalit plavky. Fakt průšvih, zvlášť po včerejšku, kdy Týna vylezla z moře dřív než všichni ostatní a pak na nás dlouho koukala ze pláže. Nakonec to Janek s dětmi na pláži nějak zvládli a Týna si ve vlnách zaskákala, ale já jsem to pak celý večer musela žehlit. Ale ty tři hodiny za to stály. Dopsala jsem chybějící tři dny a večer mohla vesele a bez výčitek publikovat dva články na blog.

Jinak se celý den nic speciálního nestalo. Večer jsme se šli na chvíli projít sami dva na pláž při západu slunce. Toť vše.