Kampus University of Newcastle

Pá 3.2. Caravan Park, Stocton, 0 m.n.m. (New South Wales, Austrálie) – parkoviště, Rowland Reserve, Mona Vale 0m.n.m. (New South Wales, Austrálie)

V tomto kempu jsme strávili šest nocí za sebou – tak dlouho jsme ještě v žádném místě nezůstali během naší cesty nezůstali. Podařilo se nám dobrat síly, dohnat resty, zvyknout si na život v busíku a hlavně setkat se s přáteli a podívat se na stará známá místa. Zdaleka jsme nestihli vidět, všechno, co jsme měli v plánu, ale už je na čase se vydat na cestu. Čeká nás víkend v Sydney u dalších známých a pak dlouhé cesty napříč australským kontinentem.

Sbalit se nám podaří rychle. Ještě nechám vyprat jednu pračku prádla, které během hodiny, kdy skládáme přístřešek proti slunci, židličky a stůl a naposledy se sprchujeme, stihne uschnout.

Ještě se vydáme na jih, zamíříme ke slavným stocktonským písečným dunám. Před lety jsme na ně také zajeli podívat, jenže teď jedeme nějakou úplně jinou cestou. Která nám připadá nekonečně dlouho ačkoliv Janek sebejistě tvrdil, že jsou to tři čtyři kilometry. Tři čtyři kilometry to jsou, ale až po ujetí nějakých deseti po asfaltce, a vedou po prašné cestě plné hlubokých děr, která nám silně připomíná silnice v Mexiku.

Zaparkujeme těsně před dunami na místě, kde se nesmí zastavit natož parkovat. Dojdeme k dunám, koukneme na ně, Kuba a Joli se na ně na chvíli natáhnou. Toť vše. Jsem trochu zklamaná, pamatuji si to jinak, ale nepodívali jsme se pořádně do mapy a takhle to dopadlo. Naskáčeme zase do auta a zamíříme do Newcastlu.

Už je skoro poledne, takže jako obvykle zajedeme ke Coles, já ještě předtím než Janek zaparkuje vyběhnu ven, rychle nakoupím čerstvé pečivo a něco k němu a pak se společně v autě najíme. Teprve s plnými bříšky nakoupíme nějaké oblečení v K-Martu – Kuba si koupí další černé teplákové kraťasy a taky dvě bílá trička, aby neměl jen samá černá, ve kterých je tu vedro. Obě holky si koupí něco pěkného na sebe. Janek jednu košili, která se bude hodit do největších veder. Já si jen zkusím dvoje šaty, ale padají hlášky jako „Jéé, mamí, ty v nich vypadáš jako červená Karkulka,“ a „Mami, promiň, ale vypadáš v nich jako skříň.“ Takže šaty vrátím zpět na ramínka. Potom nakoupíme ještě v Coles podle seznamu, který jsme si napsala podle nově získané kuchařky. Jenže jsou to potraviny, které jsme v Austrálii ještě nikdy nekupovala, tak mi dlouho trvá, než najde ve kterém regále je mají a pak než vyberu to správné zboží. Nabídka je široká a není úplně snadné si vybrat, jen majonéz mají aspoň deset druhů, z toho půlku veganských, takže i u tak běžné potraviny mi trvá několik minut než najdu tu správnou variantu v rozumně velkém balení.

Po všech těch nákupech přejedeme ke kampusu University of Newcastle. Zaparkujeme ve stínu stromů, protože je opravdu vedro. Univerzitní budovy se nacházejí v australském lese, ne v parku ale fakt v lese. Je to tak zvláštní. Pamatuji si ten šok z první návštěvy, kdy nám nad hlavou lítali ukřičení kakadu. Tentokrát kakadu nezahlédneme, ale zpoza kmene stromu na nás kouká nějaké malé chlupaté zvířátko – kusu liščí. Nejdelší dobu strávíme nákupy na poště, kde prodávají i univerzitní merch. Všichni si koupí trička – Joli a Kuba dětská s nápisem „future student“.

Spojovací chodníčky v kampusu University of Newcastle.

Zapomněli jsme zavřít horní skříňku a takto to dopadlo. Střepy všude a rozbitých několik talířů.

Zamáváme Newcastlu a propleteme se na dálnici na Sydney.

Cesta uběhne v poklidu. Na noc zaparkujeme na obřím parkovišti u malého přístavu pro čluny. Tentokrát s tím děti nemají problém. Záchody jsou otevřené celou noc a po západu slunce se příjemně ochladí. Necháme všechny tři děti spát na horní posteli, ale Týna si to nakonec rozmyslí a tak tam místo ní spím já. Naštěstí Kuba s Joli jsou ještě drobní, nemám problém se nad nimi vytočit, když musím v noci záchod a ten hrozný klaustrofobický pocit se naštěstí vrátí jen v malém náznaku, který zvládnu odehnat velmi rychle.

O nás Blog

Místa zkušenosti