K Pacifickému oceánu

So 6.8. kousek pod branou do Reserva Santa Elena, (Kostarika) – pláž Bochinche, 0 m.n.m. (Kostarika)

Kdyby to šlo, zůstala bych v mlžném pralese celý čas, který na Kostariku máme. Je tam tak příjemně chladno a drobný deštík se dá vydržet, ve dvou by to nebyl problém, ale být v pěti v dešti zavřený v autě na tak malém prostoru není dobré. Odjíždíme tedy na pacifické pobřeží s nadějí, že zahlédneme lenochoda jen tak při cestě a když ne, tak se na ně zajdeme podívat do některého z národních parků při pobřeží.

Silnice puntíkatá kalužemi.

Ráno stále prší. Doufala jsem, že bychom se maličko prošli ještě jednou pralesem a zahlédli nějaké divoké zvíře, protože včera jsme v rezervaci neviděli kromě jednoho kolibříka a pak nosála na parkovišti vůbec nic. Jenže prší a prší. Sjedeme tedy kousek dál po ceště na parkoviště před agenturou Selvatura, kde by podle původce LP měla být kolibříková zahrada. Vyšlu Janka, aby se šel zeptat, ale za chvíli se vrací se třemi pohlednicemi a se slovy, že to jsou jediní kolibříci, které tam mají. Zahrada s nimi byla zrušena, ale můžeme se jít podívat na lenochody za 35 dolarů za osobu. To je zcela mimo náš rozpočet, takže práskneme do koní a sjíždíme z hor k pobřeží.

Kolibříci aspoň na pohlednicích.

Ještě nad Santa Elenou zahlídne Janek ve větvích dva krásné tukany s obřími žlutými zobáky. Tak aspoň něco, už jsme v Belize viděli dva tukany nějakého menšího druhu, ale tyhle klasické se zobákem jako banán jsme ve volné přírodě ještě neviděli.

Kolem jedenácté přijedeme na nejbližší možnou pláž, která na první pohled vypadá dost nepříjemně – vyplavené dříví, černý písek, obří vlny. Najíme se a pak jdou děti k vodě (Janek je hlídá, já myju nádobí a pak chvilku relaxuju u internetu, když jsme po delší době na signálu). Naše děti si neumí jen na očváchnout nohy ve vodě, nebo možná jo, ale tyhle vlny je strhnou a tak v nich začnou skákat. Jednou Joli vlna podemele tak, že ji několik dalších vln nemůže vstát. Ani si nevšimne a na několika místech je pak poškrábaná od ostrého písku. Odřeninu na rameni hned vydezinfikuji, ale té na holeni si nikdo nevšimneme, do druhého dne se jí zanítí a už ji musíme namazat framykoinem.

O naší lékárničce jsem zatím ještě nepsala. Její přípravu jsem měla před odjezdem na cestu na starosti já. Samostatný článek, kde jsou především fotografie najdete ZDE a TADY Zaklepávám to na dřevo, ale z léků, které jsme si vzali s sebou, využíváme především

fenystil gel na štípance,

dezinfekci (v malé lékárničce, kterou vozíme všude sebou mám malou betadinu, ve větší lékárničce v autě mám bezbarvý Detol)

novikov (solutio Novikov, který funguje jako takový zelený umělý strup na nehojící se rány a zároveň je dezinfikuje, používáme ho hlavně při koupání v mořské vodě)

framykoin (antibiotická mastička, na drobné ranky, které se zanítí a nehojí)

náplasti

prášky na alergii (jsme alergičtí na pyly, ale to většinou není problém, ale občas se ty léky hodí, když vás až moc poštípou komáři)

ibuprofen (bolest hlavy, u Joli v případě nemocného ouška i na horečku a bolest)

léky na bolavá záda (myslím, že jsme použili Mydocalm, náplasti z chilli papriček, ..)

cucací pastilky na bolest krku (děti si občas stěžují, že je bolí v krku a tyhle bonbóny z lékárny jim na ni zatím vždy pomohly zapomenout)

V nemocnici jsme byli zatím jen jednou s Joliiným bolavým ouškem, což se vyřešilo antibiotickými kapičkami přímo do ouška. Naše děti na bolavá ouška netrpí, kdyby s tím mívaly problém, nechala bych si od doktorky kapičky předepsat preventivně.

To jsem ale odběhla od čtvrthodinového koupání ve vlnách, které bylo vykoupeno půlhodinovým odpískováváním. Ten černý sopečný písek se nedal smýt naší sprchou, bylo nutné nasadit silnější kalibr – polívat děti proudem vody z kanystrů. I tak holkám zůstal černý písek ve vlasech.

Tenhle floridský džus nám fakt chyběl. Ono koupit poctivý džus není snadné.

Odjíždíme z pláže, podaří se nám nabrat benzín i plyn, kterého jsme měli v nádrži již jen 10%. Na další benzínce nabereme zdarma pitnou vodu. V supermarketu nakoupíme. S dočerpanými zásobami můžeme vyrazit na nějakou odlehlejší pláž a užít si tam den nicnedělání.

Kolik napočítáte krokodýlů?

Cestou se ještě zastavujeme na Puente de los Cocodrilos, což je most přes řeku Río Tarcoles, kde žije přes 2000 krokodýlů. Nejsou to žádní drobečci, pod mostem uvidíme celkem pět kousků. Zábradlí je sice pevné, ale já jsme na mostech s dětmi vždy vystrašená, že spadnou dolů a tady se bojím o to víc, že pád do řeky by asi přežili, ale krokodýli by je asi sotva nechali bez povšimnutí. Chvíli jednoho z nich pozorujeme, nic se neděje, krokodýl bez pohybu splývá ve vodě na konci ostrůvku. Pak Janek prohlásí: „To není moc akční.“ Přesně v tom okamžiku se krokodýl prudce ožene, až se všichni lekneme. Tak rychlý pohyb, jsme nečekali. Asi tam čekal na ryby, které obeplouvali kolem ostrůvku z druhé strany, než číhal on.

Krokodýl, který se náhle pohnul.

Selfie s krokodýlem. Matka šílí, že jí dítě spadne do řeky, ale otec fotí a dítě se kření.

Na noc zastavujeme na odlehlejší pláži černým pískem, mírnými vlnami a hustým zeleným lesem v pozadí. Kromě nás je tu jen pár dalších aut, spíš pick-upů se stany, což vypadá na místní nebo na nějaké polo-místní Američany. Zastavuje pod vyšším fikusem lyratou, vedle kokosových palem. Stále jemně prší, ale po celém dni sezení v autě se i přes déšť vydáváme na procházku po pláži. Cestou zpět se Joli někde zapomene, ztratí se ve svém světě a hodinku si hraje v písku, vidíme ji jen jako růžový bod na černém pozadí.

Cesta na pláž.

Pláž je nádherná i za deště.

K večeři máme rizoto s tofu. Pořád prší.

Středoamerická piva s českým odkazem. V Mexiku měli ještě Bohemia Crystal.