Dvě švýcarské stopařky

So 6.7. kemp Svínafell (Island) - km ( h  min) – kemp Hella Gaddstaðaflatir, Hella (Island)

Zastavíme na benzínce, abychom umyli auto od jemného blátivého poprašku bláta, který zdobí naše auto už druhý den. Nabereme jsme přitom i naftu. Když mířím na benzínku, abych s odskočila, zrovna se přede mnou nahrne dovnitř autobus plný lidí. „To si zase postojím ve frontě“, napadne mne, ale dav z autobusu si stoupne do fronty na jídlo. Benzínka evidentně funguje je jako jídelna pro zájezdy turistických agentur. Vyberu pár pohledů a Janek si dá párek v rohlíku. Při pohledu na hamburgery s hranolky a ryby s bramborovým salátem dostávám taky na něco chuť. Zpátky v autě si vytáhnu z lednička plastovou krabičku s lívanci zbylými ze včerejška. Přelité javorových sirupem nevypadají zrovna vábně, ale jíst se ještě dají.

Rozjedeme se a připojíme na hlavní. Zrovna se velmi neelegantně skláním nad krabičkou s lívanci, když v tom Janek zastaví, vyskočí ven a domluví se se dvěma stopařkami, že je vezmeme do města Vík. Nezmůžeme se vůbec na odpor. Kuba a Joli se na zadním sedadle uskromní a už jedeme v šesti. Cítím, jak moc to dětem zasáhlo do osobního prostoru, zároveň vnímám, že rád Janek pomáhá jiným lidem a jak je rád, když může mluvit i s někým jiným než jen s námi. Stopařky, matka a dospělá dcera ze švýcarského venkova, jsou moc milé. Líbí se mi, jak vnímají krajinu kolem, nadšeně si ji fotí, ukazují a komentují. Dozvídáme se, že vlčí bob, který zrovna kvete všude kolem silnice je invazivní rostlina, která se v některých oblastech šíří i ve Švýcarsku.

Krajina kolem nás se proměňuje. Chvílí projíždíme zdánlivě nekonečnou rovinou tvořenou lávovým polem, které je celé porostlé šedivým mechem. Vypadá to jako nekonečné zvlněné moře mechu. Později máme po jedné straně moře, na druhé vysokánské téměř kolmo se zdvíhající útesy, ze kterých každý snad kilometr padají vodopády.  Už máme hlad na oběd, proto zastavíme na parkovišti u sesterských vodopádů ve vesnici Kirkjubæjarklaustur, kterou jsem si vyhlídla v průvodci. Švýcarské stopařky si nechají batohy vedle auta a vyrazí na procházku. My se najíme a pak vystoupáme po stezce vedoucí podél vodopádů až nahoru na útesy. To, že je odtamtud krásný výhled se dalo očekávat, ale nás nejvíc překvapí, jak to tam vypadá. Před námi se otevře náhorní plošina, na které přímo před námi leží jezero. Dalo by se odtamtud pokračovat na další zajímavé místo v okolí, ale protože jedno z dětí odmítlo vylézt jen sem na kopec, musíme se vrátit k autu a na ono místo přejet.

Sesterské vodopády v Kirkjubæjarklaustur.

Joli na náhorní plošině.

Okraj náhorní plošiny a výhled z ní.

Jezero na náhorní plošině.

Uvaříme kávu a nabídneme i Švýcarkám. Udělá nám velkou radost, když si jedna z nich dá kafe z moka konvičky. Jen tak silné, černé, neslazené. Je na ní vidět, že jí opravdu chybělo.

To místo, kam by se dalo dojít, ale my tam dojedeme, je jen taková zvláštnost. Na louce se tam nachází zvláštní kameny, které prvním místním osadníkům připomínaly dlážděnou podlahu v kostele, a tak si mysleli, že zde dřív kostel opravdu stával. Ve skutečnosti se jedná o další čedičové varhany. Tyhle jsou zvláštní tím, že jsou celé schované v zemi a jsou z nich vidět jen horní konce – průřezy ve tvaru šestiúhelníků. Člověk po nich opravdu může chodit jako po podlaze.

Kostelní podlahy v Kirkjubæjarklaustur.

Invazívní vlčí bob se rozmáhá i u nás např. ve Slavkovském lese.

Pokračujeme dál v šesti. Ve Víku si jen odskočíme a rychle nakoupíme. Pak pokračujeme na černou pláž Reynisfjara, kde se nacházejí nádherné čedičové varhany, které tentokrát sahají do výšky několika desítek metrů. Z moře trčí černý kamenný sloup.

Švýcarské stopařky nakonec vysadíme až večer na místě kousek od hlavní silnice, odkud chtějí během hodiny dojít na místo, kde by se měla nacházet přírodní horká koupel. My pokračujeme dál do jednoho ze sítě kemp., které máme předplacené.