Hurá, jsme v Austrálii

St 18.1. letadlo do Sydney – hotel Tiki v Gold Coast (Austrálie)

Jestli sledujete blog od začátku, tak si možná pamatujete, že jsme chtěli v Austrálii naši cestu kolem světa začínat. Jenže v době našeho plánovaného odjezdu byla ještě kvůli kovidu uzavřená a tak jsme se rozhodli začít v USA, které se krátce předtím otevřely. Když tedy dnes ráno dosedne letadlo na australské půdě a my poté úspěšně projdeme všemi kontrolami a prohlídkami, máme velkou radost z toho, že jsme konečně tam, kam jsme se tolik chtěli vrátit.

Po roce našeho vztahu, odletěl Janek v roce 2005 na dva semestry studovat stavárnu do Newcastlu v Austrálii. Já jsem za ním po sedmi měsících přiletěla a společně jsme tam pak žili a cestovali. V září jsme během tří týdnů projeli východní pobřeží (East Coast) z Newcastlu do Cairns, kde jsme absolvovali potápěčský kurz. Celý prosinec jsme s naší Toyotou Camry, sedanem s rokem výroby 1986, objížděli jih a vnitrozemí. Spali jsme v malém stanu a vařili na maličkém vařiči. Do Austrálie jsme se oba zamilovali a chtěli jsme se tam jednou vrátit. Takže když se nám to dnes po 18 letech podaří, jsme oba šťastní jak blechy.

Blížíme se k Sydney

Ráno v 7 hodin místního času přistane naše letadlo v Sydney. Před námi je spousta procedur, kterými musíme projít. Už v letadle bylo potřeba vyplnit nějaký papír pro celníky, kde jsme my dva s Janem přiznali, že sebou vezeme pohorky, trekové hůlky a další potenciálně nebezpečné věci podléhající karanténní kontrole . Austrálie, která je ve své podstatě odlehlým ostrovem, si totiž velmi hlídá, svou krásnou přírodu a brání se všemu cizímu, což může být vajíčko nějakého hmyzu v blátě přichyceném na podrážce vaší pohorky. Takže jsme oba nervózní, jak to bude na letišti probíhat, ale nakonec se kromě toho, že se dvakrát zařadíme do špatné fronty, nic nepříjemného nestane. Místo důkladné sborka rozborka prohlídky (kterou jsme zažili kdysi na Novém Zélandu), nám vysoký vousatý Australan pouze odmávne, že je vše v pořádku, nic kontrolovat nebude a my procházíme do letištní haly. Máme velkou radost, ale také máme zase všechna zavazadla a potřebujeme se jich zbavit. Čeká nás ještě jeden poslední přelet z Sydney do Gold Coast. Takže zavazadla zase odevzdáme do systému a pak si v klidu vypijeme předražené kapučíno v krásné letištní kavárně, zatímco děti si užívají wifi a čerstvého pečiva k snídani. Zatímco já „hlídám“ děti, pozoruji krásně oblečené ženy a u toho upíjím už druhé kapučíno, Janek pro nás u stánku operátora kupuje nové SIM karty.

Poté přejedeme autobusem na terminál pro vnitrostátní lety, projdeme dalšími kontrolami a dostaneme se na krásné místo plné australských obchůdků a malých restaurací. Jsme po mnoha měsících v zemi, kde převažují lidé bílé pleti a světlých vlasů, navíc jsou i docela vysocí, takže se po dlouhé době necítíme jako totální exoti a není na první pohled poznat, že jsme cizinci. Je to moc příjemný pocit někam zapadat.

Harbour Bridge a Opera z leteckého pohledu.

Newcastle vlevo a Stockton vravo u ústí řeky Hunter, tekoucí Hunter Valley v Hunter Region :-)

Samotný let uběhne málem rychleji než nastupování a vystupování z letadla. Při vystupování už žádnými kontrolami neprocházíme, jen si vyzvedneme tašky a je to. V letadle jsme nastudovali, že do hotelu se dostaneme autobusem a pak tramvají. Janek se cvičně zeptá na cenu za taxík, ale 100 dolarů je za to pohodlí už přeci trochu moc a tak nasedneme do autobusu (řidič po nás nechce nic platit) a po zhruba půl hodině přesedneme na tramvaj (lístky si koupíme asi za 10 dolarů), která nás doveze skoro k hotelu.

Hotel vybíral Janek podle toho, aby nebyl moc daleko od půjčovny, kde si budeme vyzvedávat „hustej džíp“. Tento jeden byl za poloviční cenu než všechny ostatní v dané oblasti, takže se není čemu divit, když zařízení není úplně nejnovější. Naštěstí je vše velmi čisté. Kuba vyrazí do bazénu, který v sedm zavírá a půl hodiny se klouže po skluzace. Já ho hlídám a pletu. Pak všichni vyrazíme na večeři – kebab ze stánku, kde si děti děsně vymýšlejí, co se ingrediencí týče a já, která si nevymýšlím, ve výsledku dostanu v pita chlebu místo kuřecího masa jehněčí. V tu chvíli mi zcela ujedou nervy (jehněčí fakt nedokážu sníst, i když se snažím) a po krátké scéně uraženě odcházím zpět na hotel.

Když uložíme děti, vyrazíme se ještě samy dva projít, abychom se uklidnili a koupili něco k snídani. Surfers Paradise, kde se nyní nacházíme, je „párty“ městečko, kde to žije. Na ulicích jsou davy lidí, kteří se vyrazili bavit a podle toho se chovají (hlučně a trochu hrubě) a jsou oblečení (velmi úsporně). Po spořádaném a elegantním Japonsku tohle všechno trochu šok. Já sama nechodím nijak extra zajímavě, vkusně nebo draze oblékaná, na téhle cestě ani doma, ale ráda sleduji lidi, kteří mají vkus a umí se zajímavě obléct. Zatímco na letišti v Sydney se pohybovala spousta žen v krásných a zajímavých šatech, tady na Surfers Paradise si ženy libují v minimalismu – minimální velikost oděvu za minimální cenu. Přiznávám, že mi to připadá levné a nevkusné. Koupíme mlíko a lupínky a vrátíme se zpět na hotel.