Koupel v Laguna Piedra

Po 31.10. – kemp Andes Nomads, San Pedro, 2418 m.n.m. (Chile) - poušti mezi Calama a San Pedro, 2600 m.n.m. (Chile)

Ráno nikam nespěcháme. Pomalu vše sbalíme a pak přejedeme k Laguně Cejas. Dohodli jsme se, že to tam zkusíme ještě jednou, na oběd poté přejedeme do města a odpoledne odjedeme ke gejzírům v horách. Do kempu se možná ještě vrátíme někdy později, byl sice na jednu stranu moc příjemný, ale také drahý, wifi pomalá, mobilní signál slabý a voda ve sprchách střídavě studená nebo horká. Voda v bazénu byla studená a společenská místnost s kuchyňkou jen pro hosty z chatek. Za tisícovku za noc jsme dostali moc málo z toho, co od kempu očekáváme.

Laguna Cejas.

Když podruhé zastavíme před závorou hlídající vstup na území Laguny Cejas, jde Janek koupit vstupenky. Po chvíli se vrací s tím, že potřebuje všechny naše pasy. Paní v budce u závory si z nich něco opíše a dá Jankovi asi tisíc instrukcí týkajících se toho, jak se máme u jezírka chovat. Lístky se kupují až o kousek dál. Zaparkujeme na parkovišti, je tam ještě dost místa. Protože je po ránu ještě poměrně chladno, rozhodujeme se, že si to tady jen prohlédneme a koupat se půjdeme později. S tím ale Chilané nepočítají. Tohle místo je určené k rychlému prohlédnutí – projít, vykoupat, osprchovat, osušit, naskočit do auta a odjet na další turistické místo. My se vydáme cestičkou k prvnímu ze slaných jezer. Takhle po ránu tu je jen pár lidí a máme tu tyrkysovou krásu jen pro sebe. V první jezeře Laguna Cejas vidíme dokonce několik plameňáků.

Pak pokračujeme pěšinou vedoucí rákosím ke druhému jezírku, které se jmenuje Laguna Piedra. V tomto jezírku je povoleno koupání, voda by měla být stejně slaná jako voda v Mrtvém moře a tím pádem by měla i stejně nadnášet. Bohužel ale není stejně teplá, vlastně je dost studená, což ale zjistíme až později, protože cestičky je malá budka a před ní stojí paní, to tady má na povel a která nám sděluje, že u jezírka Piedra můžeme strávit jen půl hodiny. Buďto fotografováním nebo koupáním. Zpočátku nerozumíme, co se děje, ale pak pochopíme, že je to další chilská „buzerace“. Říkáme jí, že se chceme vykoupat, ale až později. Dovoluje nám projít rychle kolem jezírka a pokračovat kolem sprch k autu. Tam se převlečeme do plavek, vezmeme si ručníky (a já vezmu pro jistotu i nějaké deky) a vyrážíme znovu kolem jezírka s plameňáky ke koupacímu jezírku. Hlídající paní nám důležitě sdělí, které místo na pláži si můžeme zabrat a my se tam odebereme. Natáhnu tam deku, děti na ni odhází svršky a zamíříme k vodě. Mezitím vším pozorujeme asi šestiletého chlapečka jak dost zoufale brečí, vypadá to, že ho bolí obě nohy. Tatínek si ho nakonec dá na koníka a odnáší o e sprchám.

Voda v laguně je studená, tak studená, že netrénovaný člověk má po chvíli pocit, že mu upadnou nohy. Kuba si namočí jen nohy a Joli se smočí až po zadek a pak oba vylezou ven a ječí, že je to bolí. Nevím, jestli je to tak bolí od chladu nebo jestli je štípe sůl do nějakým malých odřeninek. Po chvíli přece jen přestanou ječet a tak jdeme znovu do vody. Chtěla bych vyfotit takovou tu klasickou fotku od Mrtvého moře – člověk leží na hladině a čte si knihu. Voda je ale tak studená, že se do ní nedokážu ponořit. Jediný, kdo to dokáže, a ještě v ní pěkně dlouho vydrží je Janek. Lehne si na záda, do obou rukou chytne můj expediční deník a jako si čte. To my holky se ponoříme jen kraťounkou chvilku, ale namočíme se kromě hlavy celé. Kuba se sice neponoří, ale o to víc kňučí cestou ke sprchám. Venkovní sprchy jsou taky studené, rychle se opláchneme a v autě se převlečeme do suchého.

Poté přejedeme do San Pedra k supermarketu. Není moc velký, ale něco tam nakoupíme. Projdeme se po městečku – turisty – hlavně mladými páry – se to tam jen hemží. Úplně nám to nesedí. Cítím, že Janek je tím vším (turisti, cedulky, pokyny, drahé vstupné) už lehce otrávený.

Přejedeme do Valle de la Muerte (Údolí smrti), které je kousek za městečkem. Jenže brána do něj je zavřená (Kuba se ta, těšil na dunu), naštěstí se dá zaparkovat kousek vedle. Kuba trucuje v autě, zatímco my ostatní se krátce projdeme. Je tam hrozné vedro, protože slunce peče tak, jak je v kraji zvykem, ale nefouká vítr, který normálně vše ochlazuje.

Vracíme se a míříme ke gejzírům velký kus za městem. Cesta je zpočátku dobrá, později se změní a s autem to dost hází. Už jsme se po takových cestách najezdili dost a dost. Na všech je vidět, že se nám dalších několik desítek kilometrů po téhle cestě jet nechce. Všichni se (vzácně) shodneme na tom, že gejzíry vzdáváme. U jedné vyhlídky tedy auto otáčíme, vracíme se do San Pedra a pokračujeme zpět směrem na velké město Calama.

Na noc zastavíme na nám známém místě v poušti, tam kde je signál. Těšíme se na další den, který strávíme nakupováním :-)