New Orleans

Ne 6.3.Pearlington Boat Launch (Mississippi) - New Orleans - Rutherford Beach (Louisiana)

Ráno je opět teplo, vlhko a po čase i slunečno. Po snídani se jdu trochu projít po okolních ulicích. Ty zvláštní domy na “kuřích nožkách”, které jsem v noci považovala za nějaké opravny lodí, jsou normální domy k bydlení.

Domečky na kuřích nožkách kousek od míska, kde jsme spali.

Tohle už byla spíš vilka na kuřích nožkách.

Tohle byla asi nějaká voo-doo praktika - látka počmáraná černou barvou s přilepeným černým ptačím peřím. Doklad toho, že jsme spali opravdu kousek od New Orleans.

Ranní cestu do New Orleans považuji za nejhezčí část dne. I když už ráno bylo jasné, že snídani si ve městě nedáme, těšila jsem se krásné město evropského stylu a na kávu se zákuskem. Cesta vedla krajem řek a mokřadů a měla takovou zvláštní atmosféru.

Někdy je fajn odbočit z dálnice a pár desítek kilometrů jet po menší silnici. Tahle měla neskutečnou atmosféru díky mostům se zajímavými konstrukcemi a řekám a mokřadům pod nimi.

Příjezdem na předměstí New Orleans se vše změnilo. Předměstí vypadala jinak než jsme byli zvyklí doposud. Domy byly ve špatném stavu, oplocené a všude se válely odpadky.

Dojeli jsme na krásně upravené parkovistě u budovy turistických informací. Zaplatili jsme 10 dolarů za 10 hodin parkování (nešlo si vybrat kratší dobu), sbalili do batůžku to nejnutnější a došli si na informace pro mapu. Parkovistě bylo čisté, budova zvenku i zevnitř nablýskaná, pracovnice moc milé.

Ulice francouzské čtvrti zdobila ještě výzdoba po Mardi Gras, masopustním průvodu městem.

Zamířili jsme k francouzské čtvrti, která byla prakticky přes ulici. Náš knižní průvodce říkal, že jestli máme v městě něco navštívit, tak to je právě tahle oblast. Nikam jinam jsme ani z časových důvodů jít nechtěli.

Teď moc nevím, jak to napsat,ale byl to pro nás trochu šok. Hlavně dětem se tam z počátku vůbec nelíbilo (řečeno politicky korektně). Domy krásné, barevně omítnuté i obložené režným zdivem, s balkovy se zdobeným litinovým zábradlím. Jenže všechny obchody i další podniky působily zvláštně, tak trochu temně. Na ulicích nebylo zrovna čisto a sem tam se tam válel nějaký ten bezdomovec. Prošli jsme napříč čtvrtí až k řece Misssissippi (blátivě hnědá řeka), od mola právě odrážel kolesový parník, a pak se pokračovali na náměstí u kostela sv. Ludvíka.

Mississippi na vlastní oči. V páté třídě jsem dostala k Vánocům knihu Dobrodružství Huckleberyho Finna. Tatínek nám ji pak každý večer četl před spaním. Od té doby mám Mississippi zarytou hluboko pod kůží,vidět ji byl splněný sen.

Na rohu u kostela jsme zapadli do restaurace (ostraze se zlatými horní jedničksmi i dvojkami jsme se museli prokázat očkovacími certifikáty) a děti se konečně začaly cítit bezpečně. Objednali jsme si jako typičtí turisté místní speciality - fazole s rýží a něco pak s krevetami. Kuba si dal hamburger a Joli zatoužila po sladkém dezertu nazvaném “Mississippi mud pie”.

Měníme si místa v restauraci. Joli vysvětuje, proč je to potřeba.

Typické místní jídlo - červené fazole, bílá rýže a výrazně kořeněná klobása.

Mississippi mud pie jsem si představovala jako brownies. Ve skutečnosti vypadal jako obyčejný kakaový dortík se šlehačkou, ale zdání klamalo - byl tvořen sušenkami oreo a zmrzlinou.

Jídlo nás příjemně naladilo. Okukovali jsme věstkyně budoucnosti i obrazy místních umělců, užili si show pouličního umělce. Pak už toho na nás bylo dost. Zamířili jsme do infocentra na kafe a pak už rychle pryč z města. Pro děti to byl velmi silný zážitek.