Topení topí

So 5.3. Lake Powell Boat Ramp (Florida)– Pearlington Boat Launch (Mississippi)

Ráno za světla zjišťujeme, místo, kde jsme strávili noc, je parčík s krásnými vzrostlými stromy.

Tohle místo mělo atmosféru. Vzrostlé stromy lákaly k troše ranního tělocviku.

Po snídani Janek řeší s odborníkem v Česku nefungující topení, které se odmítá nastartovat a jen ukazuje Err.  Naštěstí to není žádná porucha zařízení, jen došlo k přehřátí systému při posledním použití a je potřeba systém nějak resetovat. To se povede, topení zase topí.

Ještě štěstí, že se topení povedlo opravit, o dva dny později, když tento článek dávám na blog, už ho budeme potřebovat zapnuté, protože venku bude zase chladno.

Ovládání topení ukazuje Err, ale naštěstí to není nic vážného.

Můžeme tedy vyrazit na cestu. Dnes nás čeká zase dlouhý přejezd s učením za jízdy.

Už ani nevím, jak dlouho jedeme, ale dost dlouho na to, aby měl Janek hlad. Jak zahlédne při cestě rybárnu, otočí auto a za chvíli už parkuje před ní. Děti, kterým se chce čurat, láká dovnitř na záchody. Záchody tam nemají, ale mají spoustu krevet a asi tři druhy ryb. Vše čerstvé, položené na ledu.

Pracují tam dva mladíci, kteří jsou moc milí a jak vidí tři děti, rozhodnou se, že jim dají potěžkat rybu. Půjčí jim tedy plastové rukavice a děti se postupně vyfotí s rybami. Také nám ukazují zajímavý osten, který má na hřbetu tzv. trigger fish a cvičně do téhle ryby řežou pořádným nožem, aby názorně ukázali, že ryba má velmi tuhou kůži. Tak tuhou, že když rybu chytí delfín do zubů, raději ji vyplivne než aby si je na ní vylámal (jednu rybu s jizvami po delfíních zubech nám ukazují).

Hladový Janek je dobrý zákazník. Kupujeme po půl kile dvou různých ryb (té červené a pak tzv. Grouper fish) a k tomu půl kila krevet.

Most přes mořskou zátoku před námi,

Na internetu jsem našla doporučení na nějakou pláž, tak na ni míříme. Je to dlouhá písečná pláž obklopená vysokými hotely, ale její malá část je veřejně přístupná z maličkého parkoviště. Naštěstí je tam pro nás jedno poslední místo.

Výhled z okna při vaření mám nádherný. Jen ty cedulky jej kazí.

 Hladový Janek hned rozkládá gril a židličky se stolem, já vařím bramboru (fakt jen jednu, jsou obrovské) a chystám salát. Obědváme ve stínu na betonovém plácku – vedle místa pro invalidy, kde během oběda zastaví auto, a vedle sprchy (nikdo se naštěstí nejde sprchovat). Tohle by asi žádný Američan nikdy neudělal.

Obědváme ve stínu vedle sprchy a parkovacího místa pro invalidy.

Plánuji cestu.

Bohužel dětem ryby moc nechutnají, což tak trochu kazí chuť i nám. Po obědě myju nádobí s výhledem na nádhernou bílou pláž, při kávě plánuju další postup cesty. Snažím se zjistit, co bychom v Novém Mexiku měli vidět. Pomáhají mi články od Katky z Unesení a pak dva další od nějakých amerických travel blogerek. Pro začátek to stačí.

Joli a Kuba dovádějí ve vlnách a kopou díry, Týna běhá, já se jdu projít. Písek je jemný a téměř bílý. Chvíli ještě jdeme do vln všichni a pak už musíme jít z pláže. Sprchujeme se studenou vodou ze sprchy, sušíme se, nasedáme do auta a pokračujeme dál na západ. Učíme se. Do New Orleans je to ještě několik hodin jízdy.

Postupně přejíždíme z Floridy do Alabamy a pak do Mississippi. Hledáme svůj oblíbený supermarket Publix, ale všechny zůstaly na Floridě, tady není ani jeden. Nakupujeme tedy v takovém menším Walmartu. Večeříme na parkovišti a pak už pokračujeme směrem k vybranému nocležišti –rampě na spouštění lodí u řeky Pearl. Přijíždíme jak jinak než za tmy. Slunko tady zapadá moc brzy.

Samoobslužné pokladny jsou vždy výzva. Naštěstí tady neměli kontrolní váhy jako mají na pokladnách v Česku.

Na místě nejsou žádná další obytná auta, jen několik pick-upů s rybáři. Ti si nás vůbec nevšímají. Dáváme děti spát, sami ještě něco řešíme a pak také usínáme.