Nasedáme na trajekt

Út 2.7. Tornby (Dánsko) – km – trajekt na Island, moře

Včera večer jsem vyhodnotila, že jsem příliš unavená na to, abych balila na dva dny na trajektu. Janek hodil do tašky pár věcí, já přihodila něco málo, ale většinu jsem nechala až na ráno. Ono toho jednak není moc, jednak spoustu z toho ještě ráno potřebujeme, a tak to ani sbalit nejde.

Parkoviště a přilehlé tábořiště v lese u Tornby.

Ráno po snídani přidám do tašky jedny legíny, tričko, spodní prádlo, plavky, ponožky, bundu, vestu a pyžamo, toť vše za oblečení. Pak jeden menší hrnec, trekingový vařič a bombu, moka konvičku, misky, talíře, lžičky, zavírací nůž, plechovku kávy a cukru, krabičku čaje, mléko a lupínky na snídani. Ze šuplíku se svačinkami naberu müsli tyčinky a čokolády. Plátěnou tašku s čínskými polévkami máme připravenou už od nákupu v českém supermarketu. Beru taky utěrku, houbičku a lahvičku s jarem. Kosmetiku a ručníky (ty nakonec nebudou potřeba, v kajutě budeme mít připravené čtyři čisté). Všechny čtyři průvodce po Islandu, knížky na čtení, čtečky, notebooky a příslušenství. Je toho opravdu hodně.

Snídaně v posteli.

Naprosto zásadní je zastávka v pekárně v městečku Hirtshals. Splní se mi sen o čerstvém dánském pečivu – skořicových šnecích a křehkých čtverečcích plněných žlutou pudinkovou náplní. Před pekárnou se o zábradlí opírají plně naložená kola dálkových cyklistů a v pekárně snídá outdoorově oblečená rodinka. Monotónní dánská elegance je vystřídána cestovatelskými outfity, ošlehanými obličeji a rozcuchanými vlasy. Po dlouhé době cítím, že zase někam zapadám. Tři dny nemytá, nenalíčená, s vlasy v mastném culíku, v ošlapaných teniskách a staré mikině.

Před pekárnou v městečku Hirtshals, odkud odplouvá trajekt.

V přístavu nás oranžově odění zřízenci navedou do fronty obytňáků. Zastavíme za jedním klasickým sprinterem a za nás se zařadí přestavěný německý náklaďák, který řídí mladý kluk. Čekáme hodně dlouho. Děti si užívají posledních chvil na signálu, Janek okuje ostatní obytňáky, já sbalím jídlo z ledničky, uvařím si kafe a pak si fotím cestovní hrnek s frontou aut a větrnou elektrárnou, jejíž lopatky se nám točí téměř přímo nad hlavami.

Dobroty z pekárny a kafe.

Čekáme poměrně dlouho. Loď přistála s hodinovým zpožděním, a tak je vše stejně opožděné. Najíždění na trajekt také zabere spoustu času, auta uvnitř trajektu musí stát s minimálními rozestupy, aby se využil každý centimetr nákladního prostoru. Nás zřízenec posílá úplně dozadu, kde pozorujeme, jak jiný zaměstnanec naviguje obytná auta, aby zaparkovala přesně tak, jak je potřeba. Divoce přitom gestikuluje. Když parkuje Janek, vyskočím z kabiny a celý proces natočím na video.

Když konečně zaparkujeme, nahodíme si na ramena tašky s věcmi a vyrazíme hledat cestu do naší kajuty. Nákladový prostor je v tuto chvíli již téměř zaplněný natěsno zaparkovanými auty, uličky mezi nimi jsou úzké, s objemnými a těžkými taškami se jimi procházíme jen tak tak. Společně s ještě jednou podobně obtěžkanou rodinkou chvíli marně hledáme východ, až se potupně vrátíme uličkou mezi auty zpět, ke zdi a když chvíli jdeme podél ní, narazíme na těžké dveře vedoucí na nekonečné schodiště. Zadýchaní vystoupáme do pátého patra, kde máme kajutu. Palubní lístky mají na sobě QR kód, který stačí nastavit před čtečku na dveřích, aby se dveře otevřely.

Jsem příjemně překvapená, že naše kajuta má okno. Během té čtvrthodinky bloudění v útrobách trajektu marně vzpomínám, jestli jsme si za něj připlatili nebo ne, když jsme lístky na trajekt před několika měsíci kupovali. Teď mám opravdu radost, že budeme vidět ven na moře.

Shodíme těžké tašky. Janek prakticky hned vyrazí pryč, děti taky. Mne vybavení trajektu, ani vyhlídka z horní paluby nezajímají. Já se těším na jedno – na horkou sprchu. Nic mi neuteče. Čisťounká a s vlasy vyfoukanými erárním fénem najdu Janka na horní palubě, jak čeká na odražení lodi od břehu, aby ho mohl natočit.

Celý den proběhne v poklidu, kdy si užíváme všeho, co trajekt zadarmo nabízí. Joli vyrazí do bazénu v podpalubí. Po chvíli se vrátí s tím, že bazén otvírá v 13:00. V 12:55 bere si plavky a ručník do ruky podruhé, ale zase se vrátí s nepořízenou – na lodi neplatí „dánský“ čas, ale čas na Faerských ostrovech. Ten je o hodinu posunutý zpět. Takže je teprve 12. Zaplavat si se jí podaří až napotřetí. Bazén je maličký, voda se v něm hýbe spolu s lodí a hladina stoupá a klesá až o půlmetru. Jsou tu i sauny a fitness centrum.

Dětem se jednoznačně nejvíc líbí v místnosti nazvané „teen room“ a vybavené videohrami. Tam tráví většinu času. I pro mladší děti je tu dost zábavy – oplocené fotbalové hřišťátko na horní palubě, vnitřní hrací prostory, zmiňovaný bazén a dvakrát denně organizovaný program s animátorem.

My dospělí trávíme většinu času v „knihovně“. V jedné z propojených společenských prostor, kde poličky s knihami k půjčení tvoří jakousi chodbu a vytvářejí příjemnou domáckou atmosféru. Stolek, pohodlná židle, výhled z okna a bar. Nic víc ke štěstí nepotřebujeme.