Na pláži ve Wollongongu

So 18.2. odpočívadlo před Blue Mountains (New South Wales, Austrálie) – odpočívadlo u dálnice (New South Wales, Austrálie)

Do Wollongongu, který leží na pobřeží pár desítek kilometrů na jih od Sydney, je to z odpočívadla hodinu a půl. Ráno vstáváme už v šest, abychom stihli na desátou dojet na vlakové nádraží. Joli mne včera obviňovala z toho, že určitě nezvládnu vstát  tak brzy ráno a tím to budu já, kvůli komu dorazíme pozdě na sraz, ale nakonec je to Týna,  kvůli jejímuž cvičení nabereme zpoždění.

S přáteli se setkáme přímo před budhistickým chrámem. Joli je nadšená ze setkání s kamarádkami i my ostatní máme radost. Procházíme si chrámových komplexem, který ale ve srovnání s těmi v Japonsku postrádá starobylost a atmosféru. Zato jsou krásné obchůdky s kamennými soškami, korálky a výběrovými čaji.

Na oběd přejedeme k moři k restauraci nabízejí fish and chips, kde si každý objednáme to, co máme zrovna chuť. Já mám chuť na klasiku – rybu obalenou s těstíčku a osmaženou v pořádné vrstvě oleje, Janek si k tomu přidá ještě další smažené rybí plody, Týna si dá salát z pečených sladkých brambor a Joli kuřecí „schitzel“ v housce.

Po obědě znovu přeparkujeme auto. Máme štěstí, že se nám vždy podaří najít vhodné místo na zaparkování, je sobota, pláž je plná lidí a parkoviště jsou plná aut, která je sem dovezla. Od stojící auta máme parádní výhled na celou pláž – písečnou jak je v Austrálii zvykem a se světle tyrkysovými vlnami, které jsou tak krásné, že snad ani na Havaji jsme neviděli hezčí. K našemu překvapení na konci pláži vidíme rozsáhlou továrnu na první pohled připomínající podnik Kaučuk v Kralupech nad Vltavou. Ničemu to ale nevadí. Voda je čistá a děti si užívají body-boardování ve společnosti kamarádů.

Kolem páté to zabalíme (doslova) a přesuneme se opět k restauraci, tentokrát si děti dají zmrzku a my dospělí kávu. Celé odpoledne byly na severu patrné mraky, které postupně zčernaly. Když děti dolízají zmrzlinu, je pro kamarády tak akorát čas vydat se na autobus a nasednout na vlak zpátky do Sydney. Z mraků je slyšet tlumené hřmění, ve vzduchu je cítit déšť, bouřka se blíží. Nabídneme kamarádům, že je Janek hodí na vlak busíkem a my v případě deště uchýlíme pod středu nedalekého nákupního centra. Rozloučíme se a Kuba, Týna já se posadíme na lavičku pod stromem. Po dvou minutách přijdou první kapky, přejdeme pod střechu. Týna si píše deník, Kuba poslouchá audioknihu, já pletu a pozoruji, jak prší čím dál tím víc. V jednu chvíli začnou padat kroupy. Asi po půl hodině se objeví busík, v dobu už je skoro po dešti, naskočíme do auta a vydáme se směrem do kempu Bendeele, kde máme rezervované místo.

Během jízdy po dálnici nám všem postupně dochází, že nemá cenu do kempu jezdit – nestojíme o parkování na mokrém trávníku. Kouknu do iOverlander a asi kilometr před námi je odpočívadlo, kde je dovolené strávit noc. Není o čem přemýšlet, zastavíme tam. Zaparkujeme hezky na betonu, zabereme si pro sebe oba dva piknikové přístřešky. Pod jedním postavíme Týně stan, druhý využijeme na uložení věcí, které nechceme nechávat na dešti, ale vevnitř by nám zavazely – přístřešek, taška se židlemi a batoh s bodyboardy,

V jednu chvíli si všimnu, jak z auta zaparkovaného na opačné straně parkoviště vystoupí mladá dívka, pohlédne na oblohu a hned se otočí k autu a někomu něco nadšeně říká a pak ukazuje na nebe. Vykouknu ven: „Jé, duha,“ řeknu. Kuba se zeptá: „Donut?“ Smějeme se mu. Janek vybíhá ven a fotí. Mává na nás, abychom se šli podívat také. Je vidět celý oblouk od jednoho konce k druhému. Joli se nám svěřuje, že si dřív přála najít konec duhy a Týna pak vypráví: „Já jsem jednou viděla video, kde někdo autem projel koncem duhy.“ Kuba: „A narazil do ní?“ Zase se smějeme a on to nelibě nese.