Konečně Island

Čt 4.7. trajekt na Island, moře – 86 km – kemp Sandfellsskógur (Island)

V 7:30 nás budí hlášení lodního rozhlasu. V 8:30 máme opustit kajuty, aby je pokojské mohly začít uklízet. Ve stejnou dobu se na čtvrt hodiny otevřou paluby se zaparkovanými auty, aby si tam cestující mohli odnést svá zavazadla. Loď přistává v Seyiðifjörður v 9:30.

Snídáme, sprchujeme se, balíme a v 8:30 se se taškami přidáme k davu podobně obtěžkaných cestujících na schodech směrem do podpalubí. Po sestoupání dvou pater nás Joli přesvědčí, že po tomto schodiště se nedostaneme na palubu č. 3, kde parkuje náš obytňák. Prodereme se proti davu zpátky na pátou palubu, vyhledáme správné schodiště, kde není žádný dav, a sejdeme po prudkých schodech na správnou palubu. Instinkt nám velí dát se doleva, ale muž přicházejí zprava nás přesvědčí, že se máme dát opačným směrem: „I saw your truck.“ Poslechneme jej a opravdu za chvíli ukládáme tašky do našeho auta.

Zpátky v pátém patře se rozdělíme. Děti zamíří do „teen roomu“, my s Jankem do restaurace úplně nahoře. Podaří se mi najít poslední volné místo u stolu, kde sedí mladý pár. Janek mi zajde koupit kapučíno a pak zmizí na venkovní palubě. Přistávání v Seyiðifjörður se nemůže nechat ujít. Musí ho natočit a nafotit. Mne to ven netáhne ani náhodou. Z horní restaurace je nádherný výhled na prudké kopce zvedající se z fjordu i na hory se sněhovými čepicemi. Venku je zima už od pohledu. Začínám přemýšlet, jestli s sebou máme dost teplého oblečení. Mou pozornost zaujme zvláštní šedofialové části svahů. Takhle na dálku nejsem schopná určit, co je tvoří. Mohly by to být fialově kvetoucí rostliny nebo možné jen suť z kamenů s nádechem do fialova.

Jen ten pohled na sníh, člověka ochladí.

K lodní rozhlas zavelí, že paluby s auty jsou otevřené. Společně s dětmi zamíříme k autu a po chvíli čekání vycouváme z trajektu. Po dvou dnech na vodě máme pod koly na pevnou zemi a v mobilu signál. Děti jsou nadšené. Jako první zamíříme do obchodu. Hned za vstupem se leknu muže za pokladnou. S dlouhým plnovousem, hlubokou naraženou čepicí a pleteným svetrem s kruhovým vyplétaným svetrem mi připadá jako obživlý Viking. Budu si na to muset zvyknout, plnovousy a svetry tu nosí všichni.

Ulička v supermarketu v městečku Egilsstaðir plná vlněných klubíček.

Koupíme čerstvý chleba a kuřecí paličky, místní pivo a sušené rybí maso. U auta nás osloví mladý kluk s těžkou krosnou, jestli bychom ho nevzali do města Egilsstaðir. Janek mu bez rozmýšlení přikývne, mně hlavou proběhne myšlenka, jak to ponesou děti. Cizí lidi v našem obytném autě nemají moc v lásce, proto pustím mladíka na své místo vepředu a sednu si dozadu za dětmi. Nestihnou se ani moc bránit a už pomalu stoupáme od přístavu do sedla. Míjíme několikeré menší vodopády a později i zbytky sněhu. Stopař je fajn, ukáže se, že je pochází ze švýcarského venkova.

Když stopaře vysadíme, pokračujeme dál podél protáhlého jezera Lagarfljót až k parkovišti pod „čedičovými“ vodopády. Parkoviště je z části ve výstavbě, stejně jako informační centrum. Po půlhodině přemlouvání jistého jedince vyrážíme. Oproti průvodci ještě z minulého století došlo k jistému vývoji – více než půlka trasy vede po obou březích potoka, takže se případné davy lidí více naředí. Cesta není žádná pěšinka linoucí se loukou, kde člověk musí vážit každý krok. Připomíná spíše dálnici pro lidi – povrch tvoří udusaný drobný štěrk. Svodidla nahrazuje lanko natažené mezi nízkými kůly. Cítím z toho ochotu vyjít vstříc rostoucímu množství turistů a zároveň snahu chránit už od počátku co nejvíc nedotčenou krásu přírody kolem.

Čedičové vodopády Litlanesfoss.

Pět kilometrů a dvoje nádherné vodopády. Vlastně se mi víc líbí ty spodní Litlanesfoss, které obklopují čedičové varhany než ty horní Hengifoss, třetí nejvyšší na Islandu.

Tenhle výlet nám pro dnešek stačil. Přejedeme do nejbližšího kempu ze sítě kempů, kterou máme předplacenou. Zaparkujeme kousek od sprch a toalet a vydáme se hledat recepci. Tou je domek majitelů kempu. Zazvoníme, otevře nám drobná milá žena, které se nahlásíme a kartou zaplatíme jen lázeňský poplatek.

Hned jak se vrátíme, dávám péct kuřecí paličky, které jsem koupila v obchodě. Po dvou dnech čínských polévek a pečiva na trajektu všichni toužíme po teplém jídle. Jenže to tak docela nevyjde. Zalíbil se mi totiž místní červený piknikový stůl a rozhodla jsem se, že na něm hotové jídlo vyfotím naaranžované na talířích. Chudáci děti musí dlouho čekat, než vše nafotím. Venku je zima, paličky vystydnou a Joli to komentuje slovy: „Krásné fotka, studené jídlo.“  Nutno dodat, že fotka je sice kompozičně krásná, ale paličky nejsou dost dozlatova upečené, a tak to prostě není ono. Pro příště slibuji dětem, že paliček upeču dvojnásobné množství a než začnu fotit dám dětem najíst teplého jídla.

Upečené kuřecí paličky voněly natolik, že přilákali místní psisko.