K Tichému oceánu

Pá 23.9. benzínka Primax a restaurace Ukllana, Quito, 2960 m.n.m. (Ekvádor) – Hostal Punta La Barca, Pacoche, 20 m.n.m. (Ekvádor)

Dnešní trasu jsme měli původně rozdělenou na dva dny, ale protože jsme se zdrželi v Quitu, musíme dnes ujet opravdu velkou vzdálenost. Vstaneme jako obvykle – Týna a Janek v šest, Joli a já v sedm a Kuba někdy mezi. Chvíli po osmé už odjíždíme z benzínky.

Benzínka s restaurací, kde jsme spali.

Sjíždíme z hor (3000 m.n.m.) na úroveň moře.

Krajina je nádherná.

V jízdě s menšími či většími zastávkami pokračujeme celý den. První úsek cesty jen sjíždíme z 3000 metrů nad mořem do asi 600 m sérií nekonečných zatáček. Silnice je naštěstí kvalitní, ale i tak je to náročné. Děti se učí. Já sedím kus jízdy s nimi vzadu a učím s Kubou. Holky něco studují na počítačích. V poledne zastavíme na oběd v restauraci uprostřed ničeho. Uprostřed zemědělské krajiny, které nemá podobu úrodných rovných polí, ale menších prudkých kopců, kde roste tráva, palmy, občas nějaký strom. Silnice se vlní mezi kopci. Vesničky jsou malinké spíš jednotlivé doby nebo malé osady.

Restaurace, kde si dáme oběd.

Restaurace je konečně v nějaké trochu větší vesnici, kde se dá zaparkovat u maličkého fotbalového hřiště. Objednáváme si klasicky méně porcí než nás je. Janek a Kuba si dávají rybu jako bistec. Když jim pak paní donese oválný talíř s velkou porcí rýže, čočky a jedním banánem, chvíli jim trvá než pochopí, že v misce, která je na talíři, se nachází ryba. Na první pohled to totiž vypadá, že je tam nějaké hodně tekuté lečo bez vajíčka. Nakonec objeví pod vrstvou leča kousek uvařené ryby. Kuba i Janek statečně ochutnávají. Já dostanu od všech ty smažené banány (moc mi chutnají, kuchařka použila zralé banány nikoliv ty zelené, které jsou prakticky bez chuti), pak dojím rýži a trochu čočky a po Kubovi na mne zbyde i trochu rybího leča. Je překvapivě chutné. Po obědě si jako dezert dáme horkou čokoládu z místního kakaa, ale přijde mi, že je to spíš jen mléko, které zase chutná po banánech.

Nebezpečí, konec cesty.

Občas přemýšlím, co nás čeká až tahle cesta skončí.

Už jsme na jedné motorce viděli i rodinku se třemi dětmi.

Dnešní jízda je hrozně dlouhá. Krajina se postupně mění. Zelené kopečky se změní v hnědé, prašné kopce. Obdivujeme baobaby, které na nich rostou. Viděla jsem je kdysi v Austrálii a pak až nyní. Jsou tak majestátné.

Domky v Ekvádoru jsou chudé, ale je vidět, že lidem záleží na tom, jak vypadají a také na pořádku kolem.

Latinskoameričtí (tím myslím Střední a Jižní Ameriku společně) prodejci čehokoliv se vyskytují nejčastěji v místech, kde auta musí zpomalit. Ve městech a vesnicích to bývají retardéry (tzv topes), semafory, u kterých se tvoří kolony, mimo obce bývají v místech, kde jsou zrovna nějaké práce na silnici. To pak stojíte v koloně, pozorujete jak mezi auty prochází muž nebo žena prodávající chipsy, chlazené limonády, horkou kávu nebo čerstvé ovoce. Obvykle si nic nekupujeme, ale dnes neodoláme hned dvakrát a kupujeme se malé zelené koule v pytlíku. Vůbec netušíme, co to je, jenže je to oloupané a připravené snědku. Prodavač to nazývá „mangito“, ochutnáme a pusa se nám stáhne, jak je to kyselé. Kupodivu to opravdu chutná trochu jako mango - takové malé nezralé mango. Během chvíle sníme ve třech všech deset kousků, jen vyplivujeme pecky a házíme je z okna.

Pojízdná prodejna se zeleninou a ovocem.

Pojízdná prodejna domácích potřeb.

Mandarinky. Berem.

Plantáž s dračím ovocem?

Další prodejkyně u retardéru.

Podruhé si koupíme za čtyři dolary celkem dva ananasy a deset kousků dračího ovoce. Neskutečné. Hlady neumřeme. Budeme jíst pitaju až do smrti.

Rýžová pole.

K hostelu, který jsme si vybrali pro pěknou vyhlídku na oceán, dorazíme až za úplné tmy. Zastavíme před ním, vyjdeme ven, chvíli čekáme až hosteloví psy přestanou štěkat, začnou vrtět ocasem očichají nás a až přijde „hosteliér“, který nám ukáže, kde zaparkovat, kde jsou toalety a sprchy. Děti jsou tu opět jako doma. Navečeříme se, osprchujeme, užijeme si na wifi a jdeme spát.

Kemp v noci.