Pozorování velryb

So 24.9. Hostal Punta La Barca, Pacoche, 20 m.n.m. (Ekvádor) - benzínka P&S, Santa Pablo, 0 m.n.m. (Ekvádor)

Poprvé jsme o pozorování velryb slyšela v roce 2005 v Austrálii. Tehdy jsem čerstvě přiletěla za Jankem do Sydney a společně s jeho německým kamarádem Stephanem jsme vyrazili autem na třítýdenní cestu podél východního pobřeží. Stephan si na rozdíl od nás zaplatil výlet lodí na pozorování velryb a já si dodnes pamatuju, jak nám dojatě líčil, že viděl maminku s mládětem. Od té doby jsem si přála vidět velryby také. Poštěstilo se mi to tady v Ekvádoru.

Místo na spaní bylo úžasné.

Pojízdná prodejna banánů :-)

Prádelna za mřížemi

Na naší cestě jsme už od mexické Baji čas od času v průvodci četli, že někde podél naší trasy dají pozorovat velryby. Jenže vždy jsme se tam vyskytovali mimo migrační sezónu. Asi by mne nenapadlo, že je možné je vidět i v Ekvádoru (v knižním průvodci, který máme, je to také zmíněno jen okrajově), kdybych na Instagramu nesledovala Ivu Rakovou, které se živí jako průvodkyně po Peru. Díky jejímu výletu do Ekvádoru, jsem do našich plánu přidala i Puerto Lopez, malý přístav u Tichého oceánu, ze kterého vyjíždí lodě s turisty na místo, kterým od července do října migrují keporkaci.

pobřeží severně od Puerto Lopez.

Puerto Lopez neleží rovna na hlavní trase Ekvádorem a znamenal pro nás třídenní zajížďku, která se ale vyplatila. Den předem jsme si rezervovali místa u společnosti, kterou nám doporučila Iva. Dorazili jsme na poslední chvíli lehce nepřipraveni a s nervy na pochodu, ale nakonec jsme zvládli vše – dát vyprat špinavé prádlo do prádelny, sbalit vše potřebné (od mikin, po plavky, ručníky a potápěčské brýle), Janek si koupil ceviche na svačinu (jako chápete to, v tom shonu, ještě shánět ceviche a deset minut čekat než vám je připraví, přitom v autě bylo jídla dost) a pak už jsme mohli naskočit do jednoho tuk-tuku a nechat se odvést do přístavu, odkud vyplouval člun k velrybám.

Po molu k lodi.

Společně s dvacítkou dalších lidí jsme nastoupili do motorového člunu, vyfasovali záchranné vestičky a usadili se docela těsně vedle sebe na laminátové lavice. Průvodce nás poučil o bezpečnostních pravidlech a už jsme vyjeli. Moře trochu houpalo, ale nic, co by se nedalo vydržet. Za 20 minut jsme byli na místě. Před námi už tam dorazilo několik jiných lodí a zrovna, když jsme přijížděli, přivítalo nás velrybí mládě parádním saltem. Chvíli jsme tedy velrybí rodinku pozorovali a tak trochu pronásledovali :-(, přičemž průvodce nám krásnou srozumitelnou španělštinou sděloval spoustu informací ze života těchto velryb.

Pak jsme se s velrybami rozloučili, podívali se na pár lvounů na skalách jednoho ostrova, kteří tam odpočívají na své migrační cestě a jsou šťastní, protože to jsou jen samí starší samci, kteří jak říkal průvodce No esposas, no ninos, no problemas (žádné manželky, žádné děti, žádné problémy). Jaká to pravda. Jedno z dětí totiž půlku výletu probrečelo, protože jinému z dětí se (ne naší vinou) dostalo jistých priorit.

Lvouní samci. Šťastní bez manželek a dětí.

U onoho ostrova jsme za chvíli zakotvili a odváží jedinci se mohli jít vykoupat. Jako první jsme naskákali do vody my – na rozdíl od většina Ekvádorů bez záchranných vest. Voda byla chladné, děti zase hned vylezli, ale my s Jankem jsme ve vodě vydrželi docela dlouho (hlavně díky paní, která stejně dlouho blokovala žebříček vedoucí do člunu).

Po návratu k autu jsem si vyzvedli vyprané a usušené prádlo, posilnili se banány a jiným ovocem a vyrazili zase na cestu.

V iOvelanderu jsem našla vesničku vyzdobenou mnoha graffiti. Přes odpor dětí, jsme tam zastavili, prošli si tu jednu její uličku. Janek zahlídl maličkou restauraci, kde měli ceviche a nemohl tomu odolat. Chvíli váhal jakou variantu zvolit – rybí, krevetí nebo mixto. Nakonec si vybral mixto, které spočívalo v tom, že si pan z restaurace nachystal misku a do ní před našimi zraky vyloupl ze skořápky čerstvou ústřici (děti ječí: Ono se to hýbe), speciální strojkem rozlousknul dvě černé mušle (Ono se to hýbe! Tati, tobě nevadí, že se to hýbe?), zakápl čerstvě vymačkanou šťávou z limetky, přidal z misky předem připravené ceviche z krevet a ryb a zamíchal to spolu s nadrobno nakrájenou zeleninou (rajče, červená cibule, zelené natě bůhví čeho). Pak jsme pozorovali, jak si Janek pochutnává. Kuba a já jsme se odvážili ochutnat kousek rybího masa. Bylo to tak dobré, že si Kuba poručil dětskou porci. To už Týna nevydržela a šla se se mnou projít.

Ceviche (výslovnost seviče) je pokrm z ryb, oblíbený v přímořských oblastech latinské Ameriky. Připravuje se ze syrového rybího masa, které se nakrájí na malé kousky a marinuje několik hodin v citronové nebo limetkové šťávě a pak se smíchá s nakrájenou cibulí, chilli papričkami a dalšími ingrediencemi. Kyselina citronová způsobí, že v mase proběhne denaturace a stane se poživatelnějším.

Pán byl vysoký zhruba jako náš osmiletý Kuba.

Ceviche mixto.

Ceviche bylo skvělé, Janek byl konečně spokojen, že se dobře a v klidu najedl. Mohli jsme tedy pokračovat v jízdě. Na noc jsme si vybrali pěknou novou benzínku s obchodem, kavárnou a wifi.               

Místní muži v přístavu rybářských lodí.