Přes rovník do autoservisu v Quitu

Čt 22.9. Casa De Campo Curinan Campground, Otavalo, 2700 m.n.m. (Ekvádor) – benzínka Primax a restaurace Ukllana, Quito, 2960 m.n.m. (Ekvádor)

Podle Janka to začalo už v Panamě, ale já si toho všimla až poté, co jsme vyrazili z Kartageny. Naše auto škytá. Jedeme do prudkého kopce a najednou z ničeho nic motor jako by lehce zaškobrtl, pak to vyrovnal a pokračoval v jízdě. Asi to není nic nebezpečného, ale není to příjemný pocit, že motor není v pořádku. Trvá to už docela dlouho, nepomáhá ani přidávání aditiva do nafty, jsme bezradní a nervózní z toho, že nás čekají přejezdy vysokohorských sedel, kde opravdu nechceme uvíznout. Janek tedy rozhodne, že místo, abychom dnes pokračovali k moři, pojedeme do hlavního města Ekvádoru do autoservisu Mercedesu.

Vyjedeme poměrně brzy ráno. Chvíli kličkujeme uličkami Otavala, které jsou dlážděné oblázky. Pak najedeme na dálnici a po třiceti pěti kilometrech překročíme rovník. Rovník, po kterém se tahle země jmenuje. Tak trochu jsme čekala, že se stane něco speciální, ale nic se nestane. Hned za rovníkem zaparkujeme, platíme za vstup do muzea, které se ale asi upravuje. Takže nám vzdělaný průvodce povykládá o rovníku, o tom, jaké měli před-incké civilizace astronomické kalendáře, o tom, že by mapy měli být správně jinak orientovány. Je to zajímavé, ale děti to moc nebaví. Pak si prohlédneme zahradu s mnoha druhy agáve.

Jsem trochu zklamaná, z muzea i ze svých učitelských schopností. Měla jsem se na to nachystat a nespoléhat na muzeum. Ale co.

Za chvíli by mi měl začít „kurz lepšího chování“, ale nefungují nám ani jednomu data. U mne je zřejmě problém v nezaplacené faktuře (chtěli bychom ji zaplatit, ale to je možné jen honduraskou platební kartou, kterou nevlastníme). U Janka nedošlo k aktivaci roamingu, i když právě kvůli ní strávil v Claru v Popayánu aspoň hodinu. Nedaří se nám ani najít otevřenou kavárnu nebo restauraci s wifi. Člověk by čekal, že v místě, kde dálnice křižuje rovník bude podniků spousta, ale není tomu tak. Vlastně tu i nějaké jsou, ale všechny mají na dveřích visací zámky. Jedeme tedy dál směrem na jih na Quito. Kurz si poslechnu zítra ze záznamu, když se zítra dostanu na wifi. K oběd si dáme pizzu a ještě nám zbyde na večeři.

Quito je hlavní město Ekvádoru. To, že leží v nadmořské výšce 2850 m, jej činí nejvýše položeným hlavní městem na světě. Je obklopené ještě vyššími horami, z nichž jednou je aktivní sopka Pichincha. Počet obyvatel města včetně aglomerací se odhaduje na 2,8 milionu. Jeho historické koloniální centrum je zapsané v UNESCO.

Průměrná denní teplota nezávisle na roční době je kolem 15,5°C, přičemž denní maxima mohou vystoupat lehce nad 30°C, nejčastěji je přes den ale kolem 20°C. Průměrná minima se pohybují se lehce pod 10°C. Nejnižší naměřená teplota byla 2,2°C. Nikdy tu tedy nemrzne. Prostě je tady celý rok jako v Praze v květnu. Mění se jen úhrn srážek.

Servis pro Mercedes je na jihu Quita, cestou tam projedeme nejcentrovanějším centrem města. Zahlédneme z okénka krásné kostely a to je vše (když se teď dívám na wikipedii, tak mne mrzí, že se nepodívám do těch krásných kostelů, ale bohužel na to nemáme čas). U servisu se objevíme o půl páté. Jsou moc milí, ujímají se nás, připojí na auto počítač, jedou na zkušební jízdu, ale nic se nejistí. Auto dnes odmítá škytat. Vysoká nadmořská výška a chladný vzduch mu zřejmě svědčí víc než vlhké a horké tropy. Automechanici navrhují, že by problém mohl spočívat v nekvalitní AdBlue nebo ve špatném vstřikovacím ventilu. Prvně by bylo dobré pročistit systém AdBlue, což ale dělají v druhém servisu v Quitu, který je na severu města, nebo v městě, které je asi osm hodiny jízdy na jih. Rozhodujeme se pro to druhé město.

Ze servisu odjíždíme za tmy. Noc strávíme na benzínce s krásnou restaurací a výhledem na město. Mají tu i wifi, tak dostahujeme poslední učebnici a užíváme si internetu.