Příjezd do NP Yosemite

Ne 17.4. kousek před NP Yosemite, FR6S15 (Kalifornie) – Upper Pines Campground No. 028, Yosemite NP, (Kalifornie)

Sobotní dopoledne je ryze odpočinkové. Každý ho trávíme po svém. Kuba a janek sbírají dřevo na oheň, Joli trucuje, Týna běhá, já cvičím na záda. Hřejeme se na sluníčku. Obědváme venku.

Naše místečko,

Kluci nasbírali dřevo na oheň.

Janek mi připomíná, že bych měla zkusit rezervovat nějakou další noc v kempu v Yosemitech. Podaří se mi ulovit jedno místečko hned vedle toho prvního. Při té příležitosti kontroluji i obsazenost kempu vedle skal v Joshua Tree. I tam se objevilo jedno místo dost velké pro naše RV. Jiná jsou většinou malá, určená jen pro pick-upy a pro campervany – což jsou spíš menší auta než ta naše. Hned to místo rezervuji.

Po obědě vše balíme a směřujeme do NP Yosemite. Ke vstupním branám je to jen kousek, pokračujeme směrem do Yosemite Valley, kde je návštěvnické centrum a kemp, kde máme rezervované dvě noci.

Vstupní brány do národního parku a fronta aut před nimi,

Ze začátku to v Yosemitech vypadá nic moc. Někde v dálce něco vidíme, ale nic až tak úžasného. Pak projedeme tunelem, zastavíme na parkovišti a brady nám padnou dolů úžasem. Před námi se otevře celé údolí se všemi těmi slavnými skalami (El Capitan, Half Dome) a vodopády. Janek fotí.

Náš první pohled na yosemitské údolí.

Sjíždíme dolů k řece, čas od času zastavujeme a kocháme se. Hlavně kousek od jedněch vodopádů, ke kterým bohužel není přístup. Konečně přijíždíme na parkoviště u informací, je obří a dost daleko od návštěvnického centra. Když k němu přicházíme, zjišťujeme, že je zavřené kvůli kovidu. Mají vystavenou část zboží, kterou prodávají „bezkontaktně“. Kupujeme obvyklé pohledy a samolepky, sešitky pro mladé rangery,  které nejsou zdarma, ale za tři a půl dolaru. Nutno dodat, že to vlastně vůbec nevadí, jsou krásné, barevné a už dlouho jsme se divila, že sešitky jsou rozdávané zadarmo.

Je tu docela dost turistů a jejich aut. Asi je to tím, že v Kalifornii mají velikonoční prázdniny na celý týden. Opouštíme parkoviště směrem ke kempu, ale je to tu trochu (dost) nedostatečně značené, takže trochu zabloudíme. Já se věnuji Kubovi, místo navigování, Janek si nedá kemp do navigace, což vede k jednomu špatnému odbočení a tím pádem stojíme docela dlouho vkoloně než se konečně dostaneme do kempu. Tam se dost vyděsím, naše místo je označené jako pro invalidy, takže mám hned pocit, že porušuju nějaká pravidla. Pak si vysvětlím tak, že místa pro invalidy jsou uvolňována do rezervačního systému trochu jinak než běžná místa.  Když si je někdo s oprávněním nerezervuje, jsou uvolněna i pro ostatní.

Dřevo máme, bude oheň.

Výhodou těchto míst je, že mají velkou rovnou betonovou plochu. Já vím, není to moc přírodní, ale jsem ráda za každé stání na betonu, protože to znamená méně nepořádku (bláta, písku, hlíny) uvnitř. Další výhodou je, že se  ám bude dobře sprchovat ve SMRTi. Sprchovat se, když stojíte nohama na hlíně, znamená, že za chvíli máte celého nohy zablácené. Sice se dáváme pod nohy gumovou rohožku, ale i ona po čase zapadne do vytvořeného bláta. Takže beton je pro nás velké plus.

Sprchování ve SMRTi. Odraz v kaluži vody na místě, které máme rezervované na následující den.

Kluci rozdělávají oheň z dovezeného dříví. Dříví na oheň se tu dá koupit na benzínce, ale malá otýpka stojí klidně i 9 dolarů. Já chystám večeři podle jedné ze zakoupených kuchařek – špízy z vepřového masa, tzatziki a pita chleba. Maso jsem si naložila už dopoledne, teď jen chystám pita chleby (ty v kuchařce nejsou, ale dělám je docela často doma i tady na cestách), napichuju maso na špejle a peču banánový chlebíček ze dvou velmi zralých banánů.

Kaluží je v kempu dost.

Kouř z táborových ohňů.

Doma vařím velmi nerada. Přijde mi to jako strašná ztráta času. Spousta práce a uklízení, kvůli chvilce u stolu, kdy se vždy najde jedno, dvě nebo i tři děti, které mají k jídlu výhrady. Buďto jí jen část, nebo nic nebo si vše zalijí kečupem. Je to často velmi frustrující. Tady je to stejné, ale vaření a zvláště pak pečení je takový můj osobní prostor na těch našich šesti metrech čtverečních. Snažím se tedy opatrně zkoušet nové recepty na teplé večeře, hledám snadný recept na český kváskový chleba a zkouším upéct různé sladké buchty v té svojí troubě.

Ta nejdůležitější sdělení najdete na záchodech,

Všechno jídlo i odpadky by se měli dát do téhle medvěům odolné skříně.

Skříň je dost velká a dá se otevřít u zevnitř.

Dnes tedy zkouším banánový chlebíček podle Kuchařky pro dceru. Nemám sebou kuchyňské váhy, nebrala jsem si je programově, protože i doma se jim velmi často vybíjí baterie, čas od času hlásí nějakou chybu a prostě na ně není spoleh. Vzala jsem si hrnkové odměrky. Nejsou přesné. Než jsme odjeli udělala jsem si převodovou tabulku, abych věděla, kolik váží půl hrnku hladké mouky a čtvrt hrnku třtinového cukru.  Je to spíš takový odhad. Takže každý recept si nejdřív převedu na hrnky a pak teprve peču. Asi by bylo dobré péct podle amerických receptů, které jsou často „hrnkové“, takže bych nemusela převádět. Zkoušela jsem jeden, ale bez většího úspěchu u členů rodiny.

S banánovým chlebíčkem trochu bojuju. Nedaří se mi utřít máslo s cukrem. Ale nakonec ho naliju do silikové formy a dám péct.

Večeře má nečekaný úspěch. Všem chutná pita chleba, s vepřovým masem i tzatziki, až jsem překvapená. Po večeři jsem tak unavená, že usnu s děti