Kings Canyon

So 16.4. kousek za NP Sekvoja, FR14S29, Sequoia Natinal Forest (Kalifornie) - kousek před NP Yosemite, FR6S15 (Kalifornie)

V noci napadly asi dva centimetry mokrého sněhu a pořád z nebe něco mokrého a studeného padá. Je nám jasné, že dneska to na velké výletování nebude.

Vyrážíme po silnici směrem na Kings Canyon. Je tam také trošinka mokrého sněhu. Jedeme velmi pomalu. Nepotkáváme skoro žádná auta. Jen jedny zmatené turisty, kteří nasazují řetězy. Výhledová parkoviště míjíme tentokrát bez zastavování. Všude je mlha, v závislosti na nadmořské výšce prší, sněží nebo padají maličké krupičky.

Nakonec přece přijíždíme k návštěvnického centra Kings Canyonu. Kupujeme zase pohledy a samolepky. Děti si vyzvedávají odznáčky. Svačíme, pijeme kafe (foto nemám), váháme, co dál.

Přejíždíme do kempu Azalea, který je hned vedle. Potřebujeme nabrat vodu. Nakonec nějakou najdeme, uplatňujeme mravenečkovou metodu – já napouštím kanystry a nosím je k autu, Týna drží trychtýř a Janek přelévá vodu z kanystrů do nádrže v autě. Je lehce nad nulou, mrznou nám prsty na rukou. Mladší děti jsou ve teple auta.

Rozhodujeme se, že si koukneme na druhý největší sekvojový strom Generál Grant. Parkujeme na příslušném parkovišti u čtyř obřích stromů. Hlásí se tam k nám česká rodinka, která je v USA pracovně na dva roky. Za družného hovoru s nimi obejdeme krátký okruh kolem stromů, pak se loučíme a každý pokračujeme svou cestou.

Mizíme z hor. Už máme té zimy a mokra plné zuby. Jak sjíždíme znatelně se otepluje, nahoře u sekvojí byly 4°C, dole je krásných dvacet.

Vaříme oběd (po dlouhé době těstoviny s rajčatovou omáčkou), odpočíváme na slunci, sušíme boty, vyklepáváme koberce.

Odpočinutí sjedeme z posledního kopce do nudné roviny. Ve Fresně nakoupíme (zase ve Walmartu, ale potřebovali jsme duše do kola a ve Walmartu mají všechno, i duše).

Joli má radost, že mají E(i)dam. Jeden z mála sýrů, který jí chutná.

Asi deset druhů mouky na tortily, ale ani jedna žitná mouka v celém obřím Walmartu.

Konečně jsem našla pro sebe tu správnou pokrývku hlavy. Bad hair day mám totiž everyday.

Janek na závěr, těsně než odjedeme z parkoviště, poznamenává, že to je poprvé, co maminka (čili já) neměla “hysterický záchvat“ při ukládání zásob do auta. Je to fakt. Celé to proběhlo v klidu. Obvykle jsem z nákupu v obřích supermarketech tak vyčerpaná, že se hroutím při představě, jak celý ten vozík plný jídla naskládáme do auta. Nutno dodat, že to samé mne stresuje i doma, na chalupě i či na lodi. Prostě nemám ráda velké zásoby.

Od Walmartu už míříme na tábořiště, které je nejblíž hranici národního parku Yosemity. Z roviny přejíždíme do krásných zelených kopců a později do kopců porostlých tmavou zelení jehličnatých stromů. Nabíráme naftu v posledním městečku.

Podle iOverlanderu stačí odbočit z hlavní silnice na lesní cestu a tam hledat místo, kde se dá zastavit. Všude je mokro, je vidět, že nedávno pršelo. Podaří se nám najít prostorné tábořiště na křižovatce dvou lesních cest. Na les kolem není moc pěkný pohled, stromy jsou polámané, nedávno tu také hořelo. Ale na cestě není bláto, spíš štěrk, což je to, co potřebujeme. Také je tu docela dobrý signál, což se vždycky hodí.