Yosemity - Dvoje vodopády — Expedice Světu vstříc

Po 18.4. Upper Pines Campground No. 028, Yosemite NP, (Kalifornie) - Upper Pines Campground No. 027, Yosemite NP, (Kalifornie)

Ráno se necítím moc dobře, takže mi chvíli trvá než se vyhrabu z postele. Máme v plánu jít na delší výlet, ale mé tělo mi říká, že mám ležet v posteli. Janek chystá snídani, Týna balí věci na výlet. Nakonec vstanu i já. Je krásný slunečný den. Včera upečený banánový chlebíček se povedl – je nadýchaný, vláčný, banánový, nám s Jankem moc chutná, děti mají jiný názor – prý je moc banánový.

Moc banánový banánový chlebíček a náš oblíbený pomerančový džus.

Ranní vypravování nám trvá neskutečně dlouho. Musíme přeparkovat na vedlejší místo (taky betonové, taky pro invalidy).

Nakonec ale vyrážíme na cestu. Máme štěstí, že nemusíme nikam přejíždět autem ani autobusem. Nejdřív se zastavujeme v Happy Isles – Art & Nature Centre. V novinách, které jsme dostali při vjezdu do parku, jsem objevila dopolední kurzy akvarelové malby. Informace na internetu nebyly úplně kompletní, tak se chceme osobně zeptat, jestli by se Týna mohla účastnit toho zítřejšího. V budově Happy Isles je to moc pěkné – je tam obchůdek s výtvarnými potřebami a malé přírodovědné muzeum. Rezervujeme pro Týnu místo na kurzu akvarelu, informace na netu opravdu nebyly kompletní – chyběla tam cena :-)

Pak Kuba spadne na kole a trochu se podře – na obou kolenou a hlavně na jednom boku. Dezinfikujeme, lepíme náplast. Přejdeme most přes řeku, necháme tam kolo ve stojanu a konečně vyrážíme na trail. Máme v plánu jít na vrchol Vernal Falls, tam se rozdělit na dvě skupiny – jedna se vrátí a jedna bude pokračovat až na vrchol Nevada Falls.

Jsem (trochu nepříjemně) překvapená, že na trail vyrazilo společně s námi docela dost lidí. Zvláště indických a jiných rodinek. Přemýšlím o tom, jak to, že jsou tak málo „vybavení“ na tak náročnou cestu. Mělo by nás čekat docela velké převýšení, ale oni jsou nalehko, málo oblečení, bez batohů plných vody, zásob a nepromokavých bund. Mám pocit, že jsme to zase jednou s výbavou přehnali. Asfaltová cesta vede mezi velkými kameny, je to mírně do kopce, dost se zadýcháváme. Je tu tolik lidí, pořád se někým vyhýbáme. Vlastně je to docela otrava, jít v takovém davu.

Až časem, když přijdeme k mostu s výhledem na vodopády, mi dochází, že většina davu tady končí svůj výlet a dál nepokračuje. My si jen odskočíme na toalety než vyrazíme dál, tentokrát po nezpěvněné cestě. Konečně je tu méně lidí. Tenhle trail se jmenuje „Mist Trail“ (cesta mrholením), nyní se ukazuje proč. Začínáme stoupat po žulových schodech podél vodopádů, které jsou teď na jaře opravdu mocné, a drobné kapičky vody dopadají i stezku, po které stoupáme. Dopadají i na nás. V jednom těsném místě, kde se musí lidé jdoucí opačných směrech náročně vyhýbat, si oblékáme nepromokavé bundy.

Chvíli poté se Kuba seká. Obrací se, jde zpět na místo pod vodopády. Po chvíli váhání se rozhodujeme, že půjdeme všichni za ním. Uteče nám úplně, na úzké cestě se nedá jít moc rychle a je těžké předbíhat jiné skupinky lidí. Najdu až u mostu pod vodopády. Zlobíme se na něj. Kdyby neměl tyhle tendence se otočit a utéct, dala by se spousta věcí vyřešit ke spokojenosti všech, takhle jsme se o něj báli a ztratili spoustu vystoupané nadmořské výšky.

Dáváme si oběd – nějaké bagety. Pozorujeme, jak ostatní lidé krmí z ruky místní veverky. Děti jsou na ně dost naštvané a později mi sdělují, že si přáli, aby je ty veverky kously. Všude je tu tolik cedulek, že se divoká zvířata nemají krmit. Musíme tedy přiznat, že tady v Yosemitech se všechny cedulky soustředí na medvědy, že na veverky se zapomnělo.

Nakonec se rozhodujeme, že Janek s Kubou půjdou zpět k autu. My holky se pokusíme dojít až na vrchol Nevada falls. Přebalujeme batohy. Pak se loučíme. Zase se zlepšilo počasí – svítí slunce a když jdeme tou mlhou pod vodopády vidím krásnou malou duhu. Část cesty těsně před koncem je hodně do kopce – v podstatě jen samé schody nahoru, funím do kopce, koukám jen pod nohy a vyhýbám se protijdoucím.

Nahoře je to krásné. Vidíme jak vodopády přepadají dolů, fotíme se, chvíli odpočíváme a pak trochu zmateně hledáme, kam cesta pokračuje. To značení by mohlo být maličko lepší.

Do kopce pokračuje zase méně lidí, což je moc příjemné. Indické rodinky a tlustí Američani (vím, že to není politicky korektní, ale je to tak) tu už zcela chybí. Máme pocit, že dál pokračují už jen lidí, kteří jsou nám blízcí. První část cesty vede mírně do kopce krásným lesem, pak následuje náročné stoupání krátkými serpentýnami, poslední tři sta metrů vede po rovině na vrcholu skály. Jsme tu. Dokázaly jsme to. Krátce se kocháme a fotíme. Ale je tu zima a tak se schováme do lese. Svačíme a odpočíváme.

Zpět do kempu volíme jinou cestu – delší, ale mírnější. Lepší pro naše kolena. Joli by radši šla tou cestou, kterou jsme přišli, takže z počátku trochu nadává, když prvních pár desítek metrů jdeme zase do kopce a pak ještě navíc mokneme. Pak už jsou naštěstí všechny útrapy za námi, kráčíme kopce dolů dlouhými (a trochu nudnými) serpentýnami více méně samy. Po čase konečně přijdeme na místo, kde jsme se rozloučili s kluky, už tam skoro nikdo není. Pokračujeme po asfaltu, jsem překvapená, jak moc z kopce to je. Už se vůbec nedivím, že jsme se cestou nahoru tak, zadýchávali.

Nejnáročnější úsek cesty je ten poslední – od mostu přes řeku k našemu autu. Je to ještě asi kilometr po rovině a přijde mi to nekonečné.

Pak už konečně vidíme auto, přeskočíme potok a zamíříme k němu. Kubu nikde nevidím, ale Janek odpočívá v houpací sítě. Vypadá spokojeně a odpočinutě. Lehám si za ním (předem si radši ověřuji nosnost sítě), chvíli si povídáme. Pak mi Janek ohřeje kafe. Jsme tak unavené. Joli si čte, Týna píše deník, já jen ležím na palandě. Pak se osprchujeme a připravíme večeři (hamburgery).