Horké vodopády

So 9.7. Cascadas El Paraiso, u Lago de Izabel (Guatemala) – Restaurant Donde Maquel, Agua Salóbraga, 856 m.n.m. (Guatemala)

Noc byla chladnější, než jsme zvyklí a klidná navzdory tomu, že jsme spali kousek od silnice. Ráno peču další tři várky granoly, protože dnes jsem Jankovi ke snídani sesypala do misky poslední zbytky z předchozích pečení.

Je teplo, ale není to tak zlé jako někdy bývá. Převlékáme se všichni do plavek a vybaveni jen ručníky vyrážíme k místní atrakci – horkým vodopádům. Cesta vede asi půl kilometru lesem podél řeky. U vodopádů už je jedna guatemalská rodina se třemi dospělými dcerami a vnukem o něco mladším než Kuba. Voda v říčce je studená, ale když se dostanu pod vodopád, cítím, že voda tekoucí na má záda je příjemně teplá. Je zvláštní stát v chladné vodě a nechat si na záda padat proud vody téměř horké. My s Jankem se jen necháváme masírovat, ale děti i zaplavou v nehluboké říčce.

Vodopády s nádherně teplou vodou uprostřed džungle.

Z vodopádů teče teplá voda, která se mísí se studenou vodou v potoce. Výsledkem je spíše vlažná voda v tůni pod vodopády.

Byl to neskutečný zážitek - přírodní horká sprcha.

Cestou od vodopádů jdeme kolem obřího termitiště.

Po tomhle zvláštním žážitku se vracíme k autu a přejíždíme zase zpět na „dálnici“, ze které jsme odbočili včera odpoledne. Už jsme psychicky připravení na ten hrozné úsek silnice a tak mne už to ani tolik nestresuje.

Chlebovník.

Na placeném parkovišti parkujeme hned vedle stylových autobusů, které tu po Guatemale jezdí úplně všude. Často si říkáme, že když cestu projede tenhle dlouhý černě čmoudící bus, projedeme ji i my.

Janek vymyslel, že si prohlédneme místní „castle“. Parkujeme na parkovišti (20 quetzalů). Kuba s Joli si přejí zůstat v autě, venku je vedro a tak se jim ani nedivím, že nikam jít nechtějí. Necháme je tedy tam a jen s Týnou dojdeme cestou mezi stánky se suvenýry k bráně do areálu zámku.

Dvojí ceny pro cizince a místní jsou v Guatemale běžnou praxí.

Za vstup se platí a stejně jako v Tikalu platí cizinci víc než místní. Aspoň štěstí, že Týnku, která je vyšší než většina guatemalských mužů, uznají jako dítě a platí je 10 a ne 75 jako my dva s Jankem. Prochází krásně udržovaným areálem – anglickým trávníkem, vstupu do jezera, spoustou houpaček a s hřbitovem. Na konci je „castle“, což je taková pevnost hlídající vjezd lodí do Rio Dulce. Pevnůstka je perfektně opravená a prohlídka je trochu jako procházka bludištěm.

Procházíme hřbitovem.

Před pevností u Rio Dulce.

Pevnůstka je perfektně opravená a procházet se jí je jako bloudit bludištěm.

Tahleta tropická džungloidní vegetace mi bude jednou chybět, teploty a vlhkost vzduchu nikoliv.

U místní mladé ženy kupuji třicet ručně vytočených a nad dřevem opečených tortil. Tři z nich si zkusím vytočit sama, protože mne zajímá, jak se s těstem pracuje. Ale vůbec mi to nejde. Oběd si dáváme v restauraci u vstupu do areálu. Překvapuje nás, jak je tady v Guatemale oproti Mexiku draho a jídlo není nic moc – děti mají smažené kuřecí stehno s rýží, hranolkami a salátem, já mám smaženou rybu a Janek krevety. Jsem z toho docela zklamaná, smaženým jídlům se snažím vyhýbat, protože mi z nich bývá těžko. Radši bych si dala burrito nebo pupusas.

Příprava tortil. Topí se dřevem nikoliv plynem.

Po obědě si dáme v autě kafe a vyjíždíme směrem na Lago Atitlan, kde bychom se měli v pondělí setkat s německou rodinkou, kterou jsme potkali v kempu La Jungla. Vypadá to, že stejně jako včera bude pršet, ale neprší, jen je stále kolem 33°C. Celé odpoledne si to valíme po dálnici. Na noc zastavujeme ještě před Guatemala City. Původně jsem měla v plánu dojet až za něj, ale teď je nám jasné, že by nás zastihla tma uprostřed přejezdu tohoto velmi hektického hlavního města, což by nebylo bezpečnostního hlediska dobré.

Pohled z mostu na Rio Dulce. Řeka Rio Dulce zjednodušeně řečeno spojuje Karibské moře s jezerem Izabel. Toho jezero dodnes slouží jako bezpečné útočiště pro lodě v hurikánové sezóně. Pevnost, kterou jsme navštívili, hlídala vjezd do jezera,

Projíždíme nějakým pro nás bezejmenným městem.

Ovoce a zelenina pro guatemalsku.

Jeden z asi deseti za sebou stojících stánků s banány.

Další stánek s banány,

Kolik lidí může jet na korbě jednoho pick-upu? V Česku ani jeden, v Mexiku průměrně tři a v Guatemale deset včetně zavazadel.

Pneuservis.

Krajina je tu nádherná.

Dvacet minut po šesté tedy parkujeme před vjezdem do restaurace, která je hned u dálnice. Už mají zavřeno, ale naštěstí nám otevírají bránu a za padesát quetzalů tam můžeme v bezpečí přespat. Všichni jsme unavení. K večeři máme tacos de bistec s těmi autentickými tortillami. Janek je tak hodný, že i po tom náročném řízení, umyje nádobí a já se mohu venku na betonu protáhnout po odpoledním sezení. Nachystám si tam piknikovou deku, přes ni přehodím podložku na cvičení a začnu se protahovat. Kuba se přijde pomazlit a taky trochu protáhnout.

Na noc zastavujeme u restaurace přímo u dálnice. Čistota vzduchu tomu odpovídá, ale jsme rádi za bezpečí, která nám poskytuje zavřená brána.

Večeře.

Venku je tak příjemně. Je to po dlouhé době poprvé, co není vedro a vlhko, ale sucho a tak akorát. Kubík už je unavený, nachystám mu venku spacák, on si do něj zaleze a za chvilku už spí. (Na spaní tu máme tenké peřiny, ale vzala jsem i jeden obyčejný dekový spacák. V mrazivém počasí slouží dětem jako přídavná vrstva při spaní v kabině, kde je chladněji než v budce. Dekový spacák jsme brala schválně proto, že se dá rozložit do tvar obdélníku o velikosti klasické peřiny, což by se mohlo někdy hodit. Zatím se to nehodilo, ale myslím, že jeho doba ještě přijde.)

Po dlouhé době snesitelná teplota a vlhkost vzduchu.