Jízda přes Guatemala City a ještě dál

Ne 10.7. Restaurant Donde Maquel, Agua Salóbraga, 856 m.n.m. (Guatemala) – Fotbalové hřiště, Penajachel, 1565 m.n.m. (Guatemala)

Poslední roky jsme každé léto jezdívali na dva týdny do Chorvatska na loď. Těžce snáším to chorvatské vedro a na lodi je někdy velmi těžké na noc vyvětrat kajuty. V horkých kajutách se špatně spí. Byla jsem tak vděčná za každou noc, kdy bylo dost chladno na to, abychom spali zakrytí peřinou. Proto tak slavíme tuhle noc, první od přejezdu Sierra Norte, kdy je nám taková zima, že se musíme pořádně zakrýt. Všechny ostatní noci jsme spali jen v letních pyžamech bez zakrytí. I tak se děti stěžovaly, že je jim vedro a že nemohou usnout. Včera večer usnuly jako když je do vody hodí.

Když ráno kolem po osmé odjíždíme, v restauraci už si hosté dávají nedělní snídani. Ranní teplota je tak akorát. Před námi je asi 180 km k Lago de Atitlán, cesta vede přes hlavní město Guatemaly – Guatemala City (tak nějak mám pocit, že ti Středoameričané nemají moc velkou fantazii, co se týká pojmenování hlavních nebo významných měst).

Tuhle tyč s vidlicí na konci si vozíme už od Yukatánu, kde se nám osvědčila na zvedání nízko rostoucích větví. Tady na fotce zvedám nějaký elektrický kabel.

Zpočátku jedeme po tříproudé dálnici, která se kroutí v kopcích. V Google mapách vyhledám Walmart, který je cestou, ale navigace nás zavede před závoru vedoucí do lepší čtvrtě se ochrankou (Koukám na cedulky a čtu si, že při vjezdu musíte 1. ukázat občanku 2. říct přesnou adresu 3. říct, za kterou rodinou jedete). Ochranka nám radí, kde je onen Walmart, ke kterému Google mapy netrefí. Máme jet zpátky nahoru a pak doleva. Jedeme tedy nahoru a doprava (doleva to nejde), bojujeme s provozem, podaří se nám provést U-turn, abychom mohli k Walmartu odbočit, ale omylem tu odbočku přejedeme a už to vypadá, že budeme celý proces v rušném provozu absolvovat ještě jednou, ale nakonec narazíme na ještě jedna odbočku. Díky za ni.

Provoz v guatemalských městech je velmi rušný.

Parkujeme „na prasáka“ na parkovišti, Joli i já si kvůli chladu oblékáme mikinu a pak vyrážíme do Walmartu. Jsem tak dojatá, že jsme po tak dlouhé době v tomto obchodní řetězci, že se málem rozbrečím. Sice se snažíme podporovat místní malou ekonomiku nákupy ve stáncích u cesty, na trzích a v malých obchodech s potravinami, ale zboží, které tam nabízejí je dost omezené. Převážně základní potraviny, ovoce a zelenina a pak hromada balastu v podobě sladkostí, chipsů a sladkých limonád. Občas jsme rádi za nákup v tomto velkém supermarketu. V každé zemi a v každém kraji je nabídka trochu jiná, ale přesto je to sázka na jistotu.

Sice si zapékám vlastní musli, ale tohle se mi tak líbilo, že jsem si ho prostě musela koupti.

Nabídka fazolí v guatemalském Walmartu je omračující, ostatně jako zatím v celé Střední Americe.

Čočka na kyselo k obědu. Akorát ty kyselé okurky jsou v Guatemala zase hrozně kyselé stejně jako v USA, to v Mexiku byly podobně dobré jako u nás.

Nakoupíme tedy skoro plný vozík – ovesné kaše i vločky, makadamové ořechy i müsli tyčinky, pivo i limonády, quatemalské quesillo i francouzský sýr s modrou plísní, čerstvé housky i trvanlivý toastový chléb, guatemalskou horkou čokoládu i sušený ibišek na čaj. Pak to všechno vyskládáme do auta, k obědu si dáme čočku na kyselo a poté pokračujeme dál tou šílenou dopravou, kde na motorkách jezdí celé čtyřčlenné rodiny a přilby se vůbec nenosí.

Výhled na okrajovou čtvrť Guatemala City.

Silnice, která je zpočátku dvouproudá, se postupně zúží. V jednom městečku špatně odbočíme (Janek tvrdí, že dobře, ale to prostě není možné) do úzoučké uličky, ze které není jiného úniku než sjet jinou uličkou, která je tak prudká, že zavírám oči a prodýchávám, jak moc se bojím. I tak ale cítím, že Janek v tom strmém kopci dolů, bmísto, aby držel pořádně volant, bere do ruky telefon a chce si to vyfotit. Na to už vůbec nemám nervy, to raději otevřu oči a budu fotit. Blízknu nějaké sušící se prádlo a ten kopec směrem dolů.

To je ta strmá ulička. Z fotky není vidět, jak prudký ten kopec byl.

Pak se už konečně dostaneme na pěknou úzkou asfaltku, po které vyjedeme z městečka a serpentýnami z kopce do kopce pokračujeme k jezeru Atitlán. Silnička je nově vyasfaltovaná a úzká, v jednu chvíli se kouknu do iOverlandera a kousek před námi je červený vykřičník. Když jej rozkliknu, dozvídámese, že za chvíli tahle vymazlená silnička končí a následuje kamenitý brod před řeku. Zápis je z roku 2021. Nedá se nic dělat, jedeme dál. Když to budeme moc hrozné otočíme se, vrátíme se a zkusíme jet jinou, delší cestou. Sleduji v aplikaci, jak se blížíme k červenému vykříčníku, přejíždíme úzký most a vedle něj vidíme brod, vypadá to tedy, že během posledního roku stihli postavit nový most a )daje v aplikaci není aktuální. Já se raduji, Janek napůl z legrace a na půl vážně, prohlašuje, že se na ten brod těšil a že ho mrzí, že už tam je most. V tu chvíli přes sebou uvidíme, že asfalt končí a pokračuje prašná cesta, která vede do přes říčku. Jankovi zasvítí oči.

Odstavíme auto bokem, musíme si brod nejdřív projít, abychom věděli, co nás čeká. Vypadá to docela průjezdně. Sledujeme několik místních osobních aut, pick-upů či minibusků, jak říčkou projíždějí. Docela jim to jde. Jenže my máme čtyři tuny a závěrečný výjezd z říčky je prudký. No nic, jdeme na to. Já zůstávám na opačném břehu, abych to natočila na video. Janek se vrací zpět, ještě jej vidím, jak přeskládává těžké věci zezadu do kabiny, aby trochu posunul těžiště a pak už vyráží. Šine si to jako hlemýžd, ale celým brodem projede bez sebemenšího zaváhání. Hurá.

Oddechujeme za brodem a pozorujeme další místní auta, jak si s ním poradí. Někteří také trochu váhají, ale najdou se tací, kteří brodem projedou jakoby se nechumelilo, jen zvednou nohy, aby si je neumáčeli. Několik dalších metrů prašné cesty je v zoufalém stavu, samá díra, přímo vedle silnice je lom na kámen. Děsím se, že po téhle hrůze budeme pokračovat dalších několik kilometrů, ale není tomu tak. Za chvíli se ořed námi objeví zase ta vymazlená asfaltka a světe div se další úzký most přes další říčku. Vrtá mi hlavou, jak se to soudruhům inženýrům z Guatemaly stalo, že dva mosty postavili a na jeden zapomněli. To prostě nepochopím.

Pokračujeme dál serpentýnami. Projíždíme vesničkou, kde je většina žen oblečená v tradičním oděvu – úzké sukni, kterou tvoří jen látka obtočená kolem boků, přepásaná širokým opaskem a doplněná halenkou s krátkými rukávy a bohatou výšivkou kolem výstřihu. Moc jim to v tomto oděvu sluší. Ostatně lidí jsou tu často velmi hezcí v obličeji – ženy i muži. Radost pohledět.

Zastavíme u výhledu na jezero Atitlán a sopky v pozadí. Proběhne drobná rozepře. Ale nakonec se vše uklidní, zatáčkami sklesáme k jezeru, na druhý pokus trefíme uličku vedoucí na místo, kde chceme strávit noc a následujího se setkat s německou rodinou.