První tankování v Bolivii

Po 24.10. kemp Barbaras Cochera, La Paz, 4065 m.n.m. (Bolívie) – benzínka, Pazňa, 3717 m.n.m. (Bolívie)

Někdy je nejlepší zůstat celé dopoledne v kempu, využít ten bezpečný a vybavený prostor a na cesty se vydat až obědě. Přesně tohle dnes také uděláme – celé dopoledne se učíme, holky nahrávají úkoly do portfolia, já s Kubou natočím video do matematiky.

Já zase peru ručně. S prádelnou to včera nevyšlo, čisté prádlo nám pomalu dochází, je tedy nutné přiložit ruce k dílu, ohřát vodu v hrnci na sporáku (v této nadmořské výšce nám bohužel nefunguje ohřev teplé vody), vytáhnout prací gel, který jsme koupila v peruánském Makru a vyprat každému ponožky, spodní prádlo a tričko. Pak to vše pověsit na šňůru na sluníčko. Vše je suché během několika hodin.

Kuba volá oběma dědečkům. Jeden z nich mu vytkne nevzhledné písmo v posledním zápisu do deníku, což Kubu motivuje k napsání zápisu za dnešní den na celou stránku. Sice u toho trpí jak zvíře, ale napíše deset řádků a má pro dnešek se psaním padla.

Janek ještě během dopoledne řeší s Argentinci a britsko-kolumbijským párem nějaké rady týkající se cestování v Bolívii i Argentině. Já si krátce zamedituji, osvědčilo se mi najít si dvacet minut během dne, protože večer v autě už na to není prostor a venku je moc velká zima. Zbylých 20-25 minut, které máme strávit cvičením do kurzu, zvládnu v posteli nebo v pohybu venku jinými aktivitami.

K obědu jsou zase těstoviny, tentokrát jen s tuňákem a sýrem, skleněné omáčky na těstoviny už došly a podle stavu místních obchodů je nám jasné, že je v Bolivii nemáme šanci sehnat.  

Po obědě vše sbalíme, dáme si kafe, rozloučíme se v britsko-kolumbijskou rodinkou a odjíždíme. Míříme rovnou na Salar de Uyuni – solnou pláň u městečka Uyuni. Váhali jsme jestli nejet přes Sucre, což je hlavní město s koloniální architekturou, ale raději šetříme čas a nervy spojené s nabíráním benzínu, protože to je v Bolívii není jen tak..

Projedeme La Pazem, což je trochu adrenalin, silnice je oficiálně čtyřproudá, ale místní se řadí do pěti proudů, což je trochu problém, protož náš obytňák je širší než průměrné bolivijské kolektivo a jeden zúžený pruh mu stačí jen tak tak. Jankovi se povede z okna zahlédnout prodejnu, kde mají kanystry, tak dva desetilitrové koupí. Mají na sobě nálepky, které napovídají, že už byli na něco použité, ale my je potřebujeme na AdBlue, tak to nevadí.  

Cestou se učíme. V jedné vesnici zastavíme, abychom nakoupili nějaké potraviny. Doufali jsme, že při odjezdu v La Pazu narazíme na nějaký supermarket, ale všude byla jsem spousta tiend a stánků se vším možným. V této vesnici to není o nic lepší. Je to sice asi pět tiend, ale ani v jedné nemají šunku a sýr, vlastně v jedné sýr mají, ale paní ho nejdřív hrozně dlouho hledá, pak ho umývá v lavóru a nakonec nám nabízí asi kilový koláč sýra. S díky odmítáme.

Koupíme tedy jen kolu, pečivo a pivo. Nakupování potravin bude v Bolivie evidentně výzva. Naštěstí zeleninu, ovoce, pečivo a vajíčka mají skoro všude. Hlady neumřeme.

A teď se dostávám k dnešnímu hlavnímu úkolu a tím byla koupě nafty. Něco tak prostého v jiných státech, které jsme doposud projeli, ale v Bolívii je tankování pro cizince docela výzva.

Janek mi nadiktoval údaje týkající se našeho obytného auta. Naše auto má nádrž na 100 l nafty. Spotřebu máme 18 litrů na 100 kilometrů, což znamená, že náš dojezd na plnou nádrž je něco málo přes 500 km. S sebou vozíme ještě dvacetilitrový kanystr, což nám dává rezervu 100 km dojezdu.

Začnu tím, že benzín i nafta jsou v Bolívii velmi levné – litr nafty stojí 3,72 BOBů (14 Kč), což je více než třetina současné ceny za litr nafty v Česku. Nízká cena je nejspíš dána tím, že Bolívie těží svou vlastní ropu, naftu a benzín prodává svým občanům za výrobní ceny. Popřípadě se objevují názory, že ceny pohonných jsou přímo dotované. Ať je to tak či tak, tyto nízké ceny neplatí pro cizince.

Na hraničním přechodu nám jako cizincům bylo oznámeno, že se máme zaregistrovat na webových stránkách, kde získáme osobní číslo tzv. PIN, kterým se budeme prokazovat při tankování na benzínkách.  Litr pohonných hmot nás jako cizince bude stát všude stejně a to 8,68 BOBů (32 Kč), což je stále o dost nižší cena než v Česku. Tak, kde je tedy ten zakopaný pes? Vždyť to není až tak drahé.

Jedna část problému spočívá v tom, že nějakou dobu trvá než člověk obdrží onen PIN (francouzská rodina, kterou jsme potkali v Cuzcu, se registrovala a vydání PINu trvalo déle než její pobyt v Bolívii). Druhá část v tom, že většina benzínek není vybavená na to, aby PIN zadala do systému, takže vám jako cizincům ani nemůže legálně natankovat. Řeší se to tedy tak, že si jako cizinec koupíte naftu do kanystru (benzínka vám ji nemůže natankovat přímo do nádrže kvůli sledování kamerovým systémem), za což zaplatíte pochopitelně něco víc než místní. Po pročtení aplikace iOverlander mi z toho vychází jako taková běžná cena 5 BOBů za litr (18 Kč).

Jak tedy probíhalo naše první tankování? Docela zajímavě. Rozhodli jsme se, že natankuje v městě Oruro, kde bylo značeno několik benzínek, a že to uděláme tak, že vyzkoušíme jednu po druhé a v některé z nich nám určitě naftu prodají. První benzínka byla hned u vjezdu do města, zastavili jsme tedy trochu bokem, Janek za Joliiny asistence přelil obsah našeho dvacetilitrového kanystru do nádrže, zatímco já jsem uvnitř budky chystala večeři. Pak se šel s prázdným kanystrem a stovkou boliviánů v ruce zeptat ke stojanu, jestli mu natankují. Za chvíli se vrátil s odpovědí, která nás ani ve snu nenapadla: „No hay diesel.“ – „Nemáme diesel.“ Co se dalo dělat, snědli jsme večeři (chleba, vajíčka, zelenina, to teď budeme mít asi denně) a vyrazili na další čerpací stanici. Kolem té jsme jen projeli, stojany s dieselem byly obestavěné červeno-bílými kužely. Stejně tomu bylo u třech dalších stanic. Nafta prostě došla. Janek se mne ptá, jak to tedy dělají místní. Vtipkuji, že asi mají v rodině dvě auta – jedno na benzín, druhé na naftu a jezdí tím, kterému se zrovna dají koupit pohonné hmoty.

Pak se na nás usměje štěstí, šestá benzínka v pořadí je doslova obležená autobusy a kamiony. Chvíli trvá než se se dostaneme na řadu. Janek diskutuje s obsluhou stanice, která nám bez PINu odmítá natankovat. Obsluha říká: „PIN“, Janek říká: „Solo efectivo“. Nakonec jí ukáže kanystr, stovku boliviánů, obsluha na sebe mrkne, kanystr putuje po benzínce a k nám se vrátí naplněný. My mezitím přeparkujeme bokem, naftu společně přelijeme do nádrže a akce se ještě jednou opakuje. Nádrž už máme téměř plnou, tak jen plný kanystr upevníme na jeho místo.

Děti koukají celou dobu na film (Star Wars VIII). Venku už je tma tmoucí. Pokračujeme ještě asi hodinu jízdy a na noc zakotvíme u jedné benzínky.