Výlet k vodopádům Tokopah

Ráno klasika, jen Týna neběhá. Jednak to tady na to není, jednak máme v plánu pěší výlet, tak je lepší, když šetří síly.

Ráno klasika. Janek chystá snídani, já ještě vyspávám.

Přejíždíme ke Logdepole Campground. Všechny budovy v této oblasti jsou uzavřené, jak informace, tak kemp, tak obchod, dokonce i toalety. Jediné, co funguje je parkoviště a toitoi záchody. Parkujeme a pak se chvíli orientujeme, kam vlastně máme jít na ten trail. V létě se parkuje až kus dál, takhle musíme projít půlkou kempu než dojdeme na oficiální začátek trailu tzv. trailhead, kde je mapa a nějaké informace.

Francouzská rodinka, která cestuje kolem světa už víc než rok.

Všude (i na toaletách) důrazně upozorňují na nutnost uskladnění veškerého jídla mimo auto a stan, je nutné využít speciální plechové skříně, které jsou medvědo-odolné. Když parkujete s autem, kde máte jídlo, je potřeba všechno jídlo dát tak, aby nebylo vidět. Včera jsem o tomhle hodně přemýšlela, jestli se medvěd nedostane k nám do auta, ale máme naštěstí všechna okna i dveře o dost výš než klasický osobák, takže si myslím, že jsme v bezpečí (jsou tu jen „malí“ černí medvědi, žádní grizzli).

Vyrážíme tedy konečně po trase, které vede podél většího potoka, jehož koryto je plné větších či menších žulových balvanů. Trochu připomíná šumavskou říčku Vydru. Jdeme jehličnatým lesem, mírně do kopce, po kamenité cestě. Docela se zadýcháváme, přece jen jsme 2000 metrů vysoko. K vodopádům by to mělo být jen necelé tři kilometry. Cestou potkáváme nějaké lidi, ale žádné davy. Pod obřím kamenem zahlédneme obřího hlodavce, který na první pohled vypadá jako hodně přežraná veverka nebo bobr s chlupatým ocasem, později ho identifikujeme jako žlutobřichého sviště. Zahlédneme taky nějaké dravce na obloze, krásného modrého ptáčka a jednoho maličkého chipmonka.

Vyrážíme.

Už se blížíme k vodopádům.

U vodopádů svačíme, Janek fotí. Je tam místy ještě sníh.

Vodopády Tokopah.

Poté se vracíme zpět k auta. Potkáváme víc a víc lidí. Větší skupinky s dětmi. Jedna taková indická rodinka nás zastavuje a otec rodiny nám sděluje, že kousek dál vlevo od cesty je medvědice se dvěma medvíďaty. Matka rodiny dodává, že jsou velmi roztomilí.

Přiznávám, že jsem se lehce vyděsila – medvědice vyhladovělá po zimním spánku a k tomu chránící dvě medvíďata. Bereme si do rukou kameny a klacky (nejsem jediná vyděšená), abychom mohli odrazit případný útok. Já si svůj kámen beru do levé ruky, pravou přece potřebuju na fotografování. Pomalu postupujeme dál, oči na stopkách.

Jsem první, kdo medvědy uvidí. Jsou asi 50 metrů od nás, vlevo od cesty. Medvědice hrabe ve ztrouchnivělém kmenu a zřejmě tam hledá nějaké chutné hmyzí larvy, medvíďata lezou po kmeni u ní. Blížíme se, medvědi si nás nijak nevšímají, dál se věnují hledání potravy (Slizké, ale výživné! ).

Postupujeme po cestičce dál, když jsme nejblíž, rychle si je fotíme a pak pokračujeme pryč. Všichni se smějeme úlevou a radostí z tohoto zážitku. Potkáváme paní se starší dcerou, sdělujeme jim, co jsme viděli. Vypadají zprvu lehce vyděšeně, ale pak se vydají na cestu.

Celou cestu k autu nás tento zážitek hřeje na duši. Přála jsem si zahlédnout medvěda, ideálně z bezpečí auta, ale v takhle blízké a přitom pohodové setkání jsem vůbec nedoufala.

Parkoviště se mezitím úplně zaplnilo, nasedáme do auta a přejíždíme jen kousíček vedle na „piknikiště“. Dávám péct nakynutý chleba a poté jíme pozdní oběd. Zase chleba, nějak nemám sílu vařit.

Po obědě odpočíváme, Týna jde běhat, já cvičím, Janek opravuje kolo (píchlá duše), Kuba jezdí na kole, Joli si čte. Všechny děti si píší deníky a vyplňují sešitky pro mladé rangery. Pohodové odpoledne. Pak vše balíme a přejíždíme na stejné tábořiště jako včera.

Cestou nás zastavuje auto se čtyřmi českými kluky. Vyrazili do států na tři týdny. Povídají si s námi chvíli, děti lehce prudí. Je to moc příjemné, ale musíme pokračovat, už je docela pozdě.

Rozostřené odpolední kafe.

Čerstvě upečený chléb vypadá jako placka, ale je to můj zatím druhý nejlepší pokus. Testuji z menšího množství surovin.

Socialistická "Pečenka” na výletě v Americe slouží k pečení pšenično-žitného chleba.

Chléb na řezu vypadal dobře, ale chutnal kysele. Takže velké zklamání. Druhý den už kyselost zmizela.

Když konečně přijíždíme k odbočce k našemu tábořišti, rozhodujeme se, že pokud to bude možné, zaparkujeme hned na onom prvním vhodném místě, odkus nás včera odlákali Francouzi. Pomalu projíždíme prvními serpentýnkami, část sněhu, který tam ještě včera byl, už roztála. Na našem vyhlédnutém místě, někdo stojí, není to ale jen jedno auta, ale hned tři. Vypadá to na nějakou párty. Pokračujeme tedy z kopce dál. Jedna odbočka, která byla ráno průjezdná, je teď večer přehrazená kmenem stromu, někdo asi nechce být v noci rušen. Dál u cesty stojí aspoň jedno další auto, dochází, že je to asi tím blížícím se víkendem. Je nám jasné, že budeme muset projet dvoje závěje, abychom se dostali na „naše“ místo. Trochu doufáme, že by tam mohli zase být ti Francouzi z Toulouse.

Ale ona je tam nějaká divná zácpa. Červený osobák parkuje ještě před závějemi lehce bokem, v druhé závěji na mostě stojí jiné osobní auto a kolem nějak je docela dost lidí. Vzadu za nimi na našem místě vidíme Sprintera ze včerejška, toho, co uvízl. Tentokrát zvládl přejet, uvízl někdo jiný.

To je ta závěj, o které je celou dobu řeč.

Janek nadšeně vyskakuje, bere vojenskou polní lopatku a vyráží na pomoc. Ale co pomohlo včera, dnes nepomáhá. Je nutno nasadit ještě hrubší sílu – vyprošťovací lano a stodevadesát koní našeho motoru (Janek dodává, že zredukovaných 1,3, pro ty, co tomu, na rozdíl ode mne, rozumějí).

Přejíždíme první závěj, Janek přivazuje lano na správná místa (tj. za jejich kouli a za naše vyprošťovací oko), Joli a Kuba vše nadšeně sledují, já musím natáčet. Janek pomalu couvá, lano se napíná, chvíli se nic neděje, pak zaseknuté auto poskočí, najede na vyprošťovací pásy a za všeobecného jásotu auto vyjede ze závěje. Pak se ještě chvíli něco řeší. Uvíznutí jsou mladí Francouzi, taky z Toulouse.

Pak konečně všichni někam odjedou, my přejedeme znovu obě závěje, zaparkujeme, ohřeju párky k večeři (na nějaké vaření už není čas), umyjeme se v lavoru a chvíli si čteme příběh o medvědovi z knihy Oh, Ranger. Pak jdou děti spát, Janek promazává fotky a vybírá ty nejlepší, já sepisuje zážitky z dnešního dne. Dnešek byl opravdu výjimečný.