Dva hlasy pro generála Pavla

So 28.1. Sydney, 0 m.n.m. (New South Wales, Austrálie) – Caravan Park. Stocton, 0 m.n.m. (New South Wales, Austrálie)

Když Týně v 5:45 zazvoní budík, vstanu s ní, pomohu jít najít místo na cvičení na dětském hřišti a pak si jdu ještě lehnout do postele k Joli. Už se mi ale nedaří usnout. Je teplo a vlhko, venku už takhle brzo ráno chodí pejskaři a běhají sportovci. Neměli by slušní lidé v sobotu ráno vyspávat po náročném pracovním týdnu? To já bych spala, i když v práci jsem už víc než rok nebyla. Zhruba o půl druhé v noci jsem se po náznaku panického záchvatu, který u mne vyvolal stísněný prostor na horním lůžku, vtěsnala na spodní postel mezi holky. Uložila jsem se hlavou k jejich nohám a několikrát v noci zaslechla Týnu, jak si stěžuje, že mé nohy ve svém obličeji. Jenže jinak to nešlo, nahoru by mne už nikdo nedostal a venku v parku se spát nedalo.

Týna se vrátí ze cvičení a začne připravovat snídani. Chvíli předtím než vstanu, abych jí pomohla, otevře oči i Joli a ptá se, jak to, že spím s ní v posteli a ne nahoře. Tohle dítě lehký spánek opravdu netrápí.

V konvici ohřívám pitnou vodu z kanystru. Když začne vřít, nejdřív zaliju ovesnou kaši pro Týnu a poté do zbytku vroucí vody vhodím pytlík černého čaje. Do malého rendlíku dám ohřívat mléko, kterým jím zaliju lupínky. Janek dnes snídá granolu s jogurtem. Já si dám jen kafe s mlékem. Kuba se nemůže probrat, nejradši by si dal suchý chleba, ale žádný nemáme a tak si přeje lupínky stejně jako Joli. Po snídani opláchneme nádobí v dřezu, do kterého máme vložený malý kruhový lavórek. Busík nemá nádrž na šedou vodu, všechna voda z dřezu teče rovnou pod auto. Proto je potřeba chytat špinavou vodu do lavórku a ten vylít do kanálu, aby po nás na parkovišti nezůstala smradlavá loužička.

Balení busíku nemáme ještě pořádně zažité. Pošleme děti ven, aby se nám v malém prostoru nepletly pod nohy, a pak trochu chaoticky ukládáme spacáky, polštáře, prostěradla tam, kam patří, a přeskládáme matrace a drobná zavazadla tak, aby byl busík připravený na jízdu. Tyhle začátky s novým domovem jsou náročné, ale nelze se jim vyhnout. Je to stejné jako, když se přestěhujete do nového bytu. Je třeba se naučit, jak jeho části fungují, a najít všem převezeným věcem to pravé místo. Chvíli to trvá.

Parkoviště je malinké, musím Janka navigovat, aby bezpečně vycouval z parkovacího místa. Pak naskočím na sedadlo spolujezdce a vyrazíme ranním městem na český konzulát, abychom odvolili v druhém kole prezidentských voleb. Kdyby byli oba kandidáti rozumní, s největší pravděpodobností bychom se tentokrát voleb neúčastnili, přeci jen jsme kvůli nim hodně spěchali a zažili docela dost nepohodlí. Ale po deseti letech Zemanova prezidenství, bychom na Hradě rádi viděli někoho koho si můžeme vážit.

„Omlouvám se za ten dresscode. My jsme už dlouho na cestách,“ říká Janek s důležitým úsměvem, hned poté, co vejdeme do volební místnosti a pozdravíme. Týna se raději otočí bokem, aby se nemusela koukat na svého otce, který se už zase chlubí cestou, kterou ona tolik nesnáší. Dámy z konzulátu na Janka obdivně koukají a smějí se, když jim vysvětluje, že jsme na roční cestě kolem světa a pak se s pohledem na Joli opraví, že cesta nebude trvat rok, ale čtrnáct a půl měsíce. I když se Joli cítí zhruba stejně trapně jako Týna, tak na požádání vyjmenuje ve správném pořadí všechny země, které jsme navštívili. Zatímco Týna se propadá studem ještě víc než předtím, když Janek rozdává dámám pohlednice naší Expedice světu vstříc, Kuba nevnímá svět kolem sebe, v klidu stojí, kouká do nikam a poslouchá kdovíkolikátý díl audioknihy o Hraničářově učni. My dva s Jankem se necháme vyfotit, jak vhazujeme do urny lístky pro generála Pavla. Děti se odmítají přidat a stojí bokem. Rozloučíme se a uvolníme místnost dalším dvěma voličům.

Český konzulát stojí v krásné čtvrti s rodinnými domky, kousek od něj je rozlehlý nízce posekaný trávník, odkud se otevírá výhled na Operu a Harbour Bridge. Trochu se tam protáhneme, pak nasedneme do auta a vyrazíme na cestu do Newcastlu, kde bychom se měli potkat s Jankovou kamarádkou ze studentských let Simone. Janek se z toho setkání celý natěšený a nervózní. Týna se jako vždy ptá: „Jak daleko je to do toho Newcastlu?“ „Hodinu a půl.“ odpovídá Janek.

Je sobotní dopoledne, projíždíme sydneyskými čtvrtěmi a pozorujeme místní. Mladé ženy v krátkých legínách a krátkých tílkách či rovnou podprsenkách běhají podél vody. Rodiny či páry sedí u venkovních stolků kaváren a restaurací a snídají. Všude vládne poklidná pohodová atmosféra. Sydneyská městská zeleň regulovaně bují všude, kde může. Myslím, že před osmnácti lety jsem zeleň tak intenzivně nevnímala, ale teď mne bere za srdce. Kochám se jí, přemýšlím, co z toho by se dalo převést i do naší brněnské zahrady, a je mi v důsledku toho smutno, protože se mi zasteskne po opravdovém domově. Raději se vrhnu na nabírání oček kolem jednoho z průramků vesty pro Týnu a pustím si k tomu další díl Cormorana Strika.

„Do prdele, do prdele, do prdele!“ vzteká se Janek, když už podruhé na stejném místě špatně odbočí do tunelu. Ukazuje se, že vyjet ze čtyřmiliónového Sydney není ani s pomocí navigace úplně jednoduché. Po hodině a půl jízdy zastavujeme na benzínce stále ještě na jednom z předměstí. Potřebujeme už opravdu nutně na záchod a Janek rovnou natankuje na naftu. Když ve frontě na jedinou kabinku stojí Janek, vymýšlíme s Týnou, co podnikneme dál, protože blíží se čas oběda, my máme hlad a nemáme nic k jídlu. Na druhé straně silnici vidíme písmena „COLES“, značku našeho oblíbeného supermarketu. Vymyslíme tedy, že přejedeme k němu, já rychle doběhnu koupit pečivo a sýry a ostatní připraví stůl a židličky, abychom měli, kde jíst.

Teprve po obědě zajdeme na opravdový velký nákup. Jak jsme to vymysleli, tak jsme to nakonec i provedli. Oběd ve stínu hustých stromů nás příjemně zasytil, takže velký nákup proběhl v klidu a nekupovali jsme žádné zbytečnosti, jak se nám stává, když nakupujeme hladoví.

Ještě stále je před námi hodina a půl jízdy do cíle dnešního dne. Sednu si dozadu za Kubou. Týna si stěžuje, že je jí tam vedro a Joli zase, že je jí tam blbě. Oba si posloucháme svoje audioknihy a já u toho pletu a později i párám.

Do kempu dojedeme v pět odpoledne. Leží hned u pláže a příjemně tam fouká, takže tam není tak úmorné vedro jako všude jinde. Ohlásíme se na recepci, dostaneme instrukce a pak zajedeme za předem zarezervované místo. To je naštěstí téměř na rohu, kousek od pláže. Být uprostřed stovek stanů, aut a karavanů si nedovedu představit.

Před přípravou večeře si najdu chvilku na zapsání části dnešního dne – té o příchodu do volební místnosti. Když pak hrdě na svůj literární výkon předčítám Joli a Jankovi., Joli znechuceně prohlasíe: „To bylo fakt trapný, jak jsi upozorňoval na ty naše dresy.“

Kvůli časovému posunu, který je deset hodin, nemůžeme sledovat výsledky voleb až do finálního sečtení. Volební místnosti v česku se uzavřou, když my tady máme půlnoc. Sledujeme jen zveřejnění prvních výsledky, které jsou příznivější pro generála a pak jdeme s dobrým pocitem spát.