Dlouhý přejezd a velký nákup v IKEA

Pá 27.1. u fotbalového hřiště ?, (New South Wales, Austrálie) – Sydney, 0 m.n.m. (New South Wales, Austrálie)

Hned po snídani, opuštíme parkovistě. Bylo to pro nás jen místo na jednu noc a před námije dlouhá cesta do Sydney a několik nákupů. Potřebujeme dokoupit nějaké kempingové vybavené jako samonafukovací karimatky, lucernu a něco proti komárům.

Cesta ubíhá pomalu. Zastavuje u nákupních center a na benzínkách. Na jedné pošleme děti na toalety a Kuba, který se zrovna vrací od budovy čerpací stanice, hlásí: „Tatí, záchody na benzínce nemají, ale mají tam zmrzlinu,“ a významně přitom krčí rameny. Nakonec záchody najdeme v připojené restauraci a na zmrzlinu taky dojde – tříbarevnou vodovou.

Později odpoledne dorazíme do IKEA v Sydney. Dlouho se nám nedaří najít parkoviště, kam bychom se na výšku vešli a je to docela stresující. IKEA totiž na rozdíl od těch českých neleží na kraji města někde mezi poli a před ní není prostorné venkovní parkoviště, naopak se nalézá v městské aglomeraci a parkoviště je skryté a mnohopatrové.

Zaparkujeme na místě pro nakládání nákupu, kde je časový limit 15 minut, ale jiné místo se nám najít nepodaří. Než odejdeme ještě se otočím a udělám jednu rychlou fotku stojícího auta, abych ji později přidala do Stories. Chvíli hledáme vchod do IKEY, který je společný pro celé nákupní centrum. Nasedneme do výtahu, zmáčkneme tlačítko, kterého je logo IKEA, Když se dveře otevřou, Janek tvrdí, že jsme stále ve stejném patře. Nám se to nějak nezdá. Hlavní je, že je tu vchod, který hledáme.

Do horního patra nemá cenu chodit. Vše, co potřebujeme, je ve spodním patře. I když máme seznam, tak nám chvíli trvá než nakoupíme. Holky odmítají spát celou dobu našeho pobytu v Austrálii ve spacácích, které jsme úplně nové dostali spolu s autem, a požadují peřiny a povlečení. Nemá cenu se s nimi hádat a protože poslední dny byly pro obě hodně náročné, vyjdeme jim tedy vstříc a obě si vyberou povlečení. Jenže Joli se nechá od Janka přemluvit k jinému vzoru než si původně vybrala a Týna má zase pocit, že ji Joli s tou peřinou kopíruje, takže výsledek je takový, že oběma koupíme peřiny i povlečení, ale ani jedna je nepoužívají.

Když u pokladny zaplatíme, je už čtvrt na devět. Původně jsme si chtěli dát večeři v restauraci, která nabízí úplně stejné pokrmy jako u nás v Česku, ale restaurace za chvíli zavřená a tak vystojíme frontu na bufet v přízemí, kde ale nemají bezmasé kuličky, které si vybrala Týna. Necháme tedy zbytek rodiny dole a my s Týnou vyběhneme do patra, kde už utírají stoly a dávají židle nahoru a rychle si každá koupíme porci veggie balls, jak se těm koulím říká anglicky.

Pak nastane čtvrthodinové hledání místa, kde jsme zaparkovali, které nebudu přesně popisovat. Pomůže nám fotka, kterou jsme vyfotila, když jsme odcházeli. Na fotce si všimneme žlutě zbarvených pilířů – hledáme tedy patro se žlutými pilíři a pak už auto snadno najdeme. Naskočíme dovnitř a zamíříme na místo ve městě, které jsem v iOverlanderu vybrala pro přespání.

Jenže opět chyba. Holkám se tam nelíbí, hlavně Týna předvede dalších ze svých hysterických výstupů, které nám tak otravují cestování. Uznávám, že na místě nejsou otevřené toalety, což je bez toalety v autě opravdu nepříjemné. Jedny veřejné záchody tam sice jsou, ale zavírají se na noc, což jsem nemohla tušit. Dorazíme, ale tak pozdě, že by v podstatě stačilo jen chvilku venku počkat než vše nechystáme na spaní, pak se skrčit někde ve stínu v parku, usnout a probudit se až ráno za světla, kdy už jsou toalety otevřené. Kuba přesně tohle provede a nemá problém. Joli má problém s místem obecně, ale usne i bez odskočení si a ráno vstává nejpozději ze všech. Jenže Týna nám to nedá zadarmo.