Dlouhá jízda do Snowy Mountains

St 22.2. Green Patch, Jervis Bay National Park, 10 m.n.m. (New South Wales, Austrálie)  – Thredbo Digging Campground, Kosciuszko National Park, 1140 m.n.m (New South Wales, Austrálie

Po deštivém včerejšku se probudíme do suchého a teplého rána. Klokani hlídkují na cestě na toalety, jak už je jejich zvykem, a jeden přihopká ke Kubíkovi na dosah ruky. Po snídani se nám povede překvapivě rychle vše sbalit a po deváté již přejíždíme po kamenitém dně potoka směrem na asfaltovou silnici.

Mužům chvíli trvá než vyberou cestu, kterou zamíříme do Thredba – horské vesnice pod nejvyšší horou Austrálie. První vybraná cesta se nakonec ukáže jako nesprávná volba, protože na jejím začátku je informační cedule, že část cesty je jen štěrková. Pokračujeme tedy dál podél pobřeží až dorazíme do B. Bay, kde zaparkujeme u supermarketu Coles a nakoupíme zásoby na následující dny. Pak přejedeme na parkoviště u moře, rozložíme stoly a židle a poobědváme pod dohledem hejna racků. K jídlu máme čerstvé pečivo, teplé grilované kuře, které si v rohu stolu zabrali kluci, a vynikající kupované pomazánky.

Paní, která se dá s Jankem do řeči na parkovišti, nám poradí správnou cestu do Thredba, musíme si sice vrátit kousek na sever a zamířit na Canberru. Google mapy, Waze a jiné chytré aplikace se ne vždy osvědčují, ty by nás hnaly klidně stezkou zvěří vyšlapanou.

Celé odpoledne pravidelně zastavuje. Děti se mezi auty různě střídají. Všechny děti by nejradši cestovali velkým obytňákem, takže není snadné se shodnout. Někomu tečou slzičky, někdo se vzteká, ale nakonec to vždycky nějak dopadne a pro každého se najde místo s bezpečnostním pásem. Výhodou těchto škatulat je, že můžu sedět vedle Jitky a povídat si s ní. Ona je totiž ochotná sedět v kabině našeho busíku na prostředním sedadle a přenechat své pohodlnější místo u nich v autě někomu z našich dětí.

Když o půl šesté zastavíme na vesnickém odpočívadle, máme už hlad a před námi je ještě 180 km. Zatímco děti se hodí po trávníku a lezou na prolézačky, ohřejeme párky a připravíme večeři u piknikového stolu. Poté proběhnou další škatulata a můžeme vyrazit na poslední úsek cesty.

Když po polní cestě přijíždíme do kempu, je už úplná tma. Na plánu vyhledáme zarezervovaná místa. Jedno z nich – č. 9 – je dostatečně velké na to, abychom na něj zaparkovali obě naše obytná auta. Když tam začněme najíždět, přijde za námi nějaké starší paní a ptá se Janka: „Do you speak English?“ Po kladné odpovědi pokračuje: „Do you know that you have to have reservation for the campsite?“ Odpovídáme, že o tom víme a že máme rezervované místo č.9. Paní se nenechá odradit a tvrdí, že místo je obsazené. Janek jí musí dvakrát říct, že už jsme se tam byli podívat a že místo je opravdu volné. Teprve potom odejde a nechá nás být. Naviguju Janka na správné místo, pak si zalezu dovnitř a nachystám spaní. Kamarádi zaparkují hned vedle nás tak, abychom vystupovali z obytných aut proti sobě.

Venku je nepříjemně chladno. Joli se přeběhne převléct, dnes spí u kamarádů. Jen si vezme spacák (polštář není potřeba, Kuba ho ráno zapomněl přinést). Když děti leží v postelích, vyjdu ven. Janek nám ukazuje wombata, který se prochází po kempu. Muži si venku ještě chvíli povídají a popíjejí u toho australský rum na zahřátí, to já se zahřívám pod spacákem a později míchání těsta na jahodovou bublaninu. Když je chladno, mám dovoleno péct, jak se mi zlíbí. Těsně před uložením do postelí, sundáváme spící Kubu z palandy. Říkám mu: „Kubíčku, pojď za maminkou.“ Kuba ze snu zakňučí: „Máťou, Máťou.“ Tak se totiž jmenuje patnáctiletý syn našich kamarádů, Kubův velký kámoš a vzor.