Další koupání v cenotech

Pá 24.6 cenote Hool Kosom (Yucatán, Mexiko) – cenote Chihuan, vesnice Holcá (Yucatán, Mexiko)

Ráno vstáváme relativně brzy. Noc byla klidná, přejeli kolem nás jen dvě motorky. Je teplo až vedro. Chtěli bychom se jít hned po ránu svlažit do cenotu, před kterým parkujeme, ale mají pořád zavřeno a nikdo tam není. Nevíme, kdy budou otevírat, tak čekáme, ale pak přejíždíme k cenotu kousek dál, kde mají napsáno, že otevírají v 10. Jenže to se nám zdá pozdě, ve dvanáct musíme být na signálu, máme nějaké on-line setkání, a tady nemáme ani čárečku. Přejíždíme k dalším dvěma cenotům, které najdeme na mapě nebo v aplikaci, ale nikde nikdo, vše zavřené. Vracíme se už notně zpocení a zpruzení k tomu jednomu, co má otvírat v 10. Jenže ani v 10:15 tam není ani noha.

Mladík jedoucí kolem na motorce, zastavuje a dozvídáme se, že tady otvírají až v 11, ale že kousek dál je ještě jeden cenote. Prý by ti lidé, mohli přijet ale už v 10:30. Čekáme tedy v tom vedru. V 10:30 opravdu dorazí babka s dědkem na motorce, ani nás nepozdraví, vejdou na pozemek a po dotazech nám sdělí, že opravdu otevírají až v 11 a teď v 10:30 nás do cenotu nepustí. Přicházejí tím o 250 pesos za nás pět.

Cesty mezi cenoty jsou úzké a nejsou uzpůsobené k tomu, že po nich jezdí vysoká auta. Několikrát musím vylézt z auta a silné větve zvedat pomocí tyče. Jednou je potřeba i zásah pilkou.

Balíme své saky paky, opouštíme tohle místo a přejíždíme dál po cestě. Tam mají otevřeno, jsou milí, jen my jsme hrozně zpruzení, děti si odmítají vzít záchranné vestičky, což je tu asi povinnost. Naštěstí je pán správce empatický, pochopí, že je děti nechtějí a nechá nás jít dovnitř s tím, že je mít na sobě nemusíme.

Vstup ke cenotu vypadá jako vstup do podsvětí.

Tenhle cenot je zase jiný než ty předchozí dva. Je obří, kruhový. Ve stropě jsou jen dva menší kruhové otvory, jedním z nich roste strom (ale nesahá do vody). Sestoupíme dvě patra po dřevěném schodišti, vysvlečeme si oblečení a v plavkách se spouštíme do chladivé vody. Je to paráda. Děti dokonce chvilku skáčou. Bohužel si to tady nemůže užít, jak bychom chtěli, ale i tak se příjemně zchladíme.

Vyptáváme se pána na otvírací dobu a možnost přespání na parkovišti, abychom poté cenot přidali do aplikace iOverlander. Otvírají už v 8, to kdybychom věděli, tak nám to pomohlo od většiny nedorozumění v posádce.

Pak přejíždíme někam na signál a vše se v tom vedru děsně zacyklí. On-line setkání proběhne, ale všichni jsme tak strašně spaření (je asi jen 33°C, ale nějak špatně to na nás působí). Janek zapomene na lavičce v parčíku svoji i Kubíkovu peněženku, dojde nám hotovost a není možné ji nikde vybrat, pak peněženky zase najde, ale nemůže najít mobil. Ten mobil, co si za hromadu peněz koupil v New Yorku, ten mobil, který fotí ty krásné fotky, ten mobil, co fotí i pod vodou. Tohle je fakt pech. Jsme protivní, hledáme mobil, až ho nakonec Joli najde v autě. Pak se sice začneme v autě za jízdy s klimatizací trochu chladit, ale stále jsme bez hotovosti. Janek jednu kartu nemůže už dlouho najít, moje bůhví proč nefunguje a na třetí jsou nízké limity, takže nejde nic vybrat. Limity by šly zvýšit, ale to bychom museli mít signál, ale ten nemáme. Naštěstí stačí popojet pár stovek metrů, signál naskočí, Janek zvýší limit, vracíme se do banky, vybíráme 3000 pesos a jedeme dál.

To vedro je strašné. Rozhodujeme se, že vzhledem k tomu v jakém jsme stavu, je nutné se někde zchladit. Vybírám tedy nejbližší cenot ve vesnici Holca. Není tak drahý jako cenoty v okolí Tulumu, kam mámě namířeno, a dá se tam zdarma přespat. Podle fotek se mi zdá, že je to cenot podzemního typu, ale nijak dál to nestuduju. Stačí mi ujištění, že je to tam fajn, a tím, jak to tam vypadá se ráda nechám překvapit.

Oběd v podloubí na náměstí. Joli není na fotce důležitá, koukněte na tu motorku vpravo za ní.

Brzy dorazíme do Holky. Parkujeme na jakémsi dvorku, který vypadá moc pěkně, skoro jako u babičky na venkově. Rostou tam zajímavé tropické stromy a palmy, v květináčích jsou zasazené pokojovky. Jdeme se zeptat na pokladnu, kolik to tady stojí, jestli můžeme zakempovat. Slečna a mladík musí někam zavolat, ale pak nám sdělují, že přespat můžeme.

Moc se mi tu líbí. Působí by to na mě tak domácky, přitom se tu s námi nikdo nijak nedruží, což je vlastně taky fajn.

Nejdřív ze všeho se jdeme zchladit, už to opravdu potřebujeme. Ale úplně nejdřív se sprchujeme ve venkovních sprchách, abychom ze sebe smyli pot, špínu a případné stopy repelentu nebo opalovacího krému. Je to nutné pro zachování křišťálově čisté vody v cenotu.

Yukatánské cesty jsou rovné a po rovině,

Vstup do toho cenotu je uvnitř budovy za pokladnou, vedou odtud betonové schody, strop tvoří skála a já se musím docela dost ohnout, abych prošla. Sejdeme asi dvě patra, než se dostaneme na kamenitou plošinku, ze které se vstupuje do vody. Děti by tam skočily hned. Bez rozmýšlení a po hlavě (doslova). Musím je vždy krotit, asi si příště budeme muset připomenout pravidla ještě venku před vstupem k vodě, abychom nikoho zbytečně nerušili, protože tady dole v jeskyni je taková zvláštní atmosféra volající po rozjímání, hovorech polohlasem a plavání bez cákání. Přesně toho ale nejsou naše děti schopny.

Schodiště vedoucí do jeskynního cenotu ve vesnici Holca.

Vůbec netuší, jak teplá nebo studená voda je, jak je hluboká, ale jsou rozhodnuty skočit šipku rovnou a hned. To jim pochopitelně nedovolím. Voda je příjemně chladivá (tipuji tak 27°C, ale fakt tipuji). Není nad to se do ní ponořit a hloubkově vychladit celý organismus. Týna v jeskyni plave kolem dokola, Joli s Kubou dovádějí vybarveni potápěčskými brýlemi. Janek přijde teprve po čtvrt hodině.

Už ani nevím, co celé odpoledne děláme. Týna cvičí jógu, Joli si čte a Kuba nevím, možná si hraje na mobilu nebo taky čte. Před nějakou dobou začal na jedné ze čteček číst první díl Harryho Pottera, kupodivu ho to chytlo a tak si čte za jízdy, když mu holky čtečku půjčí.

Já docela určitě zase něco vařím nebo poklízím v autě. Už vím, peču limetkovou buchtu. Ta poslední byla moc sladká, tak zkouším ubrat cukru. Tohle pečení mne baví, ale kromě mne to nikdo nejí, Janek i děti si radši koupí něco v supermarketu. Docela mne to mrzí, ale co nadělám. Měla bych péct něco, co jim chutná, ale některé typy sladkého pečiva nejsem schopná v těchto podmínkách připravit.

Zkušíme nové druhy ovoce- Toho je pitaya neboli dračí ovoce. Jíme ji lžičkou jako kiwi.

Vykoupat se jdeme ještě dvakrát. Já pořád peču, tak Janek vezme děti, čelovky, voděodolnou baterku, záchranné vestičky a mobil a vyrazí do cenotu. Při první návštěvě jsme si všimli, že vzadu je taková tmavá neosvětlená část, dokonce jsme pozorovali, jak tam skupina lidí plave a svítí si na zdi a strop. Teď to chceme zkusit my. Když za dětmi přijdu, už mají výpravu do zadní části jeskyně úspěšně za sebou. Místo, aby byly nadšené, jsou rozhádané, protože Týna neměla na rozdíl od dvou mladších dětí záchrannou vestičku. Plavala volně, s baterkou a mohla se dokonce potápět, zatímco oni dva měli vestičky, čelovky a drželi se nad hladinou. Hrozně tím ponížením trpěli a teď by chtěli, aby to bylo naopak. Týna se vzteká, ale nakonec si vestičku obleče, Janek a já si taky každý jednu vezmeme a v pěti plaveme do té zadní části cenotu. Je to taková nádhera, ze stropu visí tolik malých krápníků, občas i nějaký větší nebo útvary připomínající andělská křídla.

Odpolední prozkoumávání tmavé části jeskyně. Tolik krápníků jsem už dlouho neviděla.

Jsou cenoty, kde se za takový zážitek platí mnohem víc, kam bychom pravděpodobně mohli jen s průvodcem a tady si můžeme vše objevit sami. Připadá mi to neskutečné.

O nás Blog

Místa zkušenosti