Víc Američanů než Mexičanů
So 25.6 cenote Chihuan, vesnice Holcá (Yucatán, Mexiko) – nábřeží v Tulumu (Yucatán, Mexiko)
Noc byla klidná a teplá. Přežíváme díky větráčkům.
Dopoledne se v cenotu koupeme celkem třikrát. Musíme pochopitelně znovu zaplatit 100 pesos za osobu, ale nelitujeme toho ani minutu. To zchlazení a objevování jeskyně nás pořád baví.
Pak už se musíme s tímto krásným místem rozloučit a zamířit do Tulumu, kde by mělo být archeologické naleziště přímo u moře.
Vracíme se tedy na dálnici, která je úžasná – rovná a po rovině, což náš dovoluje řítit se směrem k cíli téměř naší maximální rychlostí – devadesátkou. Cesta tak uteče rychle. Odpoledne jsme tam. Je vedro k padnutí. Přímo neskutečné.
Už jak se blížíme k Tulumu přibývá kolem silnice obchodů se suvenýry. V samotném městě jezdí po cyklostezce (cyklostezka v Mexiku je něco jako zjevení, kromě téhle jsme viděli jen jednu v Palenque) samí Američané a Američanky. Všichni jsou spíš neoblečení než oblečení. Už jsme si tak nějak zvykli, že Mexičané chodí v dlouhých kalhotách a často nosí i trička nebo košile s dlouhými rukávy, i když na Yukatánu jsou odvázanější, muži volí i šortky a ženy sukně nebo šaty. Američani nosí kraťasy a tričko, ale Američanky si často pletou supermarket s pláží. Kraťásky mají kratší než krátké a k tomu jen podprsenku od plavek, bez ohledu na typ postavy. Tolik tlustých, sebevědomých a hlučných lidí v tak malém množství textilu je mi nepříjemné. Na pláži s tím nemám problém, ale v supermarketu na to opravdu nejsem připravená. Nutno dodat, že Janek je spokojený. Mexičanky se mu ze 100% nelíbí, Američanky jen z 95%.
Tolik k lidem v Tulumu.
Rychle nakupuji v supermarketu – jen malé kukuřičné tortily na tacos, které potřebuji k večeři. Zažívám tam ten kulturní šok a pak už zase naskakuji do vychlazeného auta a vydávám se společně se zbytkem rodiny hledat místo k přespání. Nakonec ho najdeme hned u silničky, které vede kolem moře. Z většiny své délky je tahle silnice lemována zahradními a plážovými bary a restauracemi, jen asi 200 metrů je ponecháno volných. Mexičané ten úzký kamenitý pruh podél moře využívají k rybaření a plážování. Nám se podaří najít jedno místečko k zaparkování na krátkém úseku, kde je možné podél silnice parkovat. Moře máme asi 5 metrů od auta, jeho hučení přehluší rachot projíždějících aut i hlasy procházejících lidí.
K večeři máme tacos de bistec, které si moc přála Joli. Jen si je vždy ochutí limetkou a je nadšená. Takže jsem pokusně v supermarketu koupila hovězí nakrájené na teňoučké řízky (opravdu velmi tenké, maximálně 5 mm, spíš méně. Pozorovala jsem jednou řezníka, jak maso takhle tence krájí a mohla bych se na to koukat klidně hodinu), vybrala jsem si na internetu tento recept a teď vařím. Není to nic složitého, nechám plátky masa z každé strany minutku dvě osmahnout, dám je bokem, osmahnu další plátky. Když jsou všechny osmahnuté, nakrájím plátky na asi centimetry široké proužky a vložím zpátky do hrnce. Chvíli je podusím a to je vše. Maso jsem jen lehce osolila a opepřila, nic víc. V mezičase nakrájím nadrobno bílou cibuli a čerstvý koriandr. Pro Janka připravím i červenou cibuli podle receptu z jedné zakoupené kuchařky (červená cibule na plátky, zalít vroucí vodou, zcedit, zakápnout šťávou z limetky). Rozkrojím dvě limetky na šestinky. Ohřeju na pánvičce koupené malé tortily. To je vše. Rychlovka na půl hodiny, kterou lze zvládnout i v Česku. Všechny suroviny tam jsou dostupné, jediný problém vidím v tortillách. Ty, co jsou v Česku běžně dají koupit, jsou veliké a plné konzervantů. Tu správnou kukuřičnou mouku na tortilly v Česku neseženete úplně snadno (googlila jsem a našla ji jedině tady, recept je třeba ZDE), ale dají se připravit i pšeničné (recept ZDE) .
Zase jsem odbočila. Každopádně nám ty naše tacos de bistek moc chutnají.
Janek jde po večeři lovit signál, aby koupil data a já mohla přidat článek na blog. Já se mezitím mazlím s dětmi, Týna si čte. Pak se Janek vrací, děti jdou spát (mořský vánek nás příjemně chladí).