Na hotelu v Panama City

Út 23.8. Hotel La Cresta Inn, Panama City, 30 m.n.m. (Panama)

Náš hotel má už svá nejlepší léta za sebou, ale má vše, co potřebujeme – dva pokoje s postelemi, garáž pro půjčené auto, klimatizace, rychlá wi-fi, blízkost obchodů a snídani v ceně. Ráno se tedy jen skutálíme do přízemí a můžeme snídat. Nabídka jídel je klasická – cornflakes, mléko, toastový chléb, máslo, vajíčka, párky, káva a čaj. Žádný luxus, ale pro nás dva, kteří každé ráno chystáme pět rozdílných snídaní, je to velmi příjemná změna. Hlavně to, že nemusíme umývat nádobí a vlastně vůbec uklízet.

Bazén u vedlejšího domu, na který jsme koukali z okýnka našeho pokoje.

Po snídani se chvíli jen tak válíme. Včera jsme nekoupili letenky a dnes ráno Janek nadhodí, že ještě existuje jiná možnost, jak se dostat do Kolumbie. Mohli bychom plout na plachetnici. Prý se o tom zmiňoval Stephan v Oaxace, ale já si na to vůbec nepamatuju. Každopádně se toho chytnu. Janek vygooglí jednu společnost, která tyto cesty nabízí, napíše jim. Já mezitím sbalím baťůžek a pak vyrazíme do víru velkoměsta. Stejně jako včera večer, i dnes vyjdeme z hotelu a dáme se doleva.

Postupně a velmi pomalu a s mnoha emocemi zvládneme toto – koupit Joli a Kubovi tenisky, koupit Joli tričko, zjistit, kde a za kolik vymění Jankovi displej na iPhonu a kde nalepí na všechny naše telefony nová ochranná skla, nechat Kubu ostříhat, kouknout do sekáče. Nezdá se to, ale těch pár věcí nám zabere asi čtyři hodiny. Oběd si dáme v levné jídelně, kam chodí místní. Důkazem budiž to, že tam potkáme holiče, který Kubu ostříhal. Všem nám chutná to, co jsme si vybrali a platíme 21 dolarů včetně pití.

Na kafe si zajdeme do podniku, který má logo podobné jako Starbucks, ale není to Starbucks, je to Kotowa Coffee House – panamská kávová společnost. Tohle je také podnik pro místní, ale pro jinou společenskou vrstvu než jídelna ;-) Je tu klimatizace, čisto, útulno a moderno. Dám si macchiato a Janek dvojité esspreso. Užijeme si tu chvilku. Pak vyjdeme do vedra a vlhka a vrátíme se na hotel, kde Janek zkontroluje email a dozví se, že na jednom katamaránu by pro nás pět měli volno. Koukáme na fotky té lodi a je nám jasné, že to nedáme. Loď nám připadá na 12 lidí moc malá, laminát příliš nažloutlý, spaní nepohodlné a klaustrofóbní. Zkouším googlit další společnosti. Je jich ještě pár. Jedna nabízí i několikadenní přejezd motorovým člunem se spaním na ostrovech, ale když jim Janek napíše, odpoví mu, že je to „párty“ člun, pije se tam moc alkoholu a děti proto neberou. Pak Janek pošle dotaz společnosti, která vlastní dvě lodě a ti během večera odpoví, že pro nás mají místo, že odjíždějí 27. srpna a že děti platí stejně jako dospělí. Je však nutné zaplatit zálohu. Loď vypadá prostorněji než katamarán, takže vážně uvažujeme, že raději poplujeme, než abychom letěli.  Ale ještě si to musíme rozmyslet a probrat to s dětmi. Kuba je bez zaváhání pro, ale Týna váhá a Joli se bojí. Neví čeho, ale bojí se. Přitom plout na plachetnici, šnorchlovat, skákat z paluby do moře, je přesně to, co tak rádi všichni tři dělají každé prázdniny v Chorvatsku.

V jídelně. Stravujeme se jako místní.

Na obědě v jídelně jsme potkali kadeřníka, který před cvhílí ostříhal Kubu.

V kavárně.

Později odpoledne se vykoupeme v bazénu a pak ještě jednou vyrazíme ven. Kluci jdou vyřídit ty mobily, my holky druhý second-hand (nutně potřebuju lehké letní šaty, ty bílé s emi už rozpadají) a jídlo. Druhý sekáč je spíš taková hrabárna, nic tam nemají, ale i tak si to hrabání užíváme. V supermarketu nakoupíme jen na večeři (pečivo, šunku, sýr, pomazánkové máslo, zeleninu) a na svačinky (müsli tyčinky – hurá mají naše nejoblíbenější americké, banány, jablka) a něco k pití. Moc často se takto nedělíme, není na to obvykle vhodné místo, přitom je to tak fajn.

Večer zase řešíme tu přeplavbu lodí, ale Joli se pořád bojí. Už dokáže říct čeho všeho, ale ještě nám nedokáže odsouhlasit, že to by chtěla jet. Snažíme se jít popsat, jaké to tam asi bude, jací lidé tam s námi budou, kolik skvělých činností budeme provozovat. Takže nic nerezervujeme a necháme to na ráno, aby si děti rozmyslely, jestli chtějí nebo ne.