Odvoz auta do přístavu

Po 22.8. La Granja Campo y Aventura, Colón, 70 m.n.m. (Panama) - Hotel La Cresta Inn, Panama City, 30 m.n.m. (Panama)

Zápisky z některých dní tak dlouho odkládám, až zapomnenu, co se vlastně přesně dělo. Do tohoto dne se mi nechtělo a nechce se mi ani teď, ale už to nechci dál oddalovat.

Včera jsme museli vypustit zbytek plynu. Ranní kafe si proto vaříme na vařiči, se kterým jsme cestovali před dětmi a nyní ho máme jen jako záložní.

Vstáváme ve sedm. Dřív to není potřeba. Janek má být v přístavu na schůzce s agemtem po deváté, není tedy kam spěchat. Nasnídáme se, umyjeme nádobí, vše pobalíme a přejedeme ze stále rozbahněného trávníku na beton před restaurací. Vynosíme čtyři sbalené tašky, kufr a spoustu dalších věcí na velkou hromadu dozadu pod střechu. Děti umyjí auto a natočí o tom své první video na Instagram.

Dlouhé čekání si krátíme hraním hry Soliter, kterou Týna dostala k narozeninám od Jochena a Alex.

Pak Janek odjede do přístavu a my čekáme. Čekáme, čekáme, čekáme. Nudíme se. Není moc co dělat a necítíme se tam už moc vítaní. Vůbec to není příjemné. Nemáme s Jankem žádné spojení a vlastně ani nevíme, jak je na tom. Pošlu mu SMSku ze svého českého čísla na jeho české číslo. Odepíše: „Přistav vyrizen, cekam v pujcovne na auto.“ To zní pozitivně. Čekáme tedy dál. Vyskakujeme pokaždé, když zaslechneme auto, ale ještě to chvíli trvá, než přijede a děti mu běží nadšeně naproti: „Hurá, táta je tady!“ Obdivují půjčeného pick-upu, který jim přijde děsně cool.

Janek je unavený, hladový a žízvivý. Necháme ho najíst a napít. Trochu se pohádáme. Na korbu pick-up dáme velkou plachtu, kterou Janek cestou koupil za pár babek, naskládáme na ni tašky, zabalíme je a konečně vyrazíme do hotelu v Panama City.

Cesta do přístavu.

V přístavu.

Cestou z Colónu do kempu.

Před Panama City.

Cesta uběhne rychle. Z Colónu to tam není daleko, zaparkujeme v hotelové garáži, ubytujeme se, vyjedeme na pokoje a otevřeme dveře a …. Děti jsou zklamané – jejich pokoj je menší než ten v CDMX, nezdá se jim dost luxusní Já jsem taky nešťastná – v našem pokoji to smrdí plísní a mám pocit, že tohle prostě nedám. Hotel je takový omšelý (ale taky byl levný). Odpočíváme. Docela dlouho. Pak se konečně sbalíme, nakoukneme na bazén i do fitka, jdeme se projít. Na recepci se zeptáme, jestli je okolí hotelu bezpečné – prý doprava chodit nemáme, doleva můžem. Tak jdeme doleva. Pořád dál a dál po té jedné dlouhé ulici. Je tam kostel, spousta obchodů a drobných služeb. To se nám bude zítra hodit.

Hotelový pokoj.

Koupelna s horkou sprchou.

Hotelový bazén.

Dostaneme hlad. Máme chuť na sushi. Vygooglíme nejbližší sushi restauraci, která je hned za rohem. Oh Toro Ramen&Sushi. Vypadá to tam dobře. Usadíme se, objednáme si pití a jídlo. Po dlouhé době jsme v restauraci a necháváme se obsluhovat. Je to příjemné a my si to užíváme, protože poslední dny byly náročné, tak si tohle opravdu zasloužíme. Jídlo je vynikající. Dětem chutná sushi, které si vybraly. My s Jankem máme každý svůj ramen. Můj vegetariánský, který obsahuje aspoň čtyři různé druhy houbiček, je neskutečně dobrý. Takové slavnostní zakončení dne jsem vůbec nečekala. Vracíme se spokojeně nočním městem zpátky na hotel.