Zion - dva krátké výlety

So 2.4. South Campground NP Zion (Utah) – South Campground NP Zion (Utah)

Dneska jsem tak unavená, že se pokusím být stručná, i když s tím mám trochu problém. Janek občas poznamená, že se moc rozepisuju, ale já si myslím, že bez všech těch rodinných detailů by články byly trochu nudné. Nemá cenu sem psát moc informací o národních parcích a městech, ty se dají snadno dohledat. Spíš se snažím zaznamenat naše dojmy z nich. Ráda bych se někdy víc rozepsala o tom, jak je to tu jiné než u nás, nebo to celé nějak shrnula do jednoho soubornějšího textu, ale nemám na to čas ani síly. Takže jen ty deníkové zápisky.

Moc ráda bych také víc psala k jednotlivým příspěvkům na Instagram, kde máme už skoro 1000 sledujících, ale času je málo. Tyhle články na blog mi přijdou pro nás i naše rodiny smysluplnější a hodnotnější. Lépe se v nich orientuje, text je provázaný s obrázky, do textu lze vkládat odkazy ... Takže, i když si uvědomuji, že blogy už jsou za zenitem a Instagram (snad ještě pořád) hýbe světem, budu se blogového formátu držet.

Vycházíme z kempu.

Tak jaká byla naše sobota v NP Zion? Krásná. Ráno jsem se probudila dost unavená. Nebylo snadné vstát, ještěže Janek a Týna poslední dobou chystají snídani, zatímco my ostatní se ještě válíme. Ostatně Joli je lepší budit až, když je její snídaně na stole.

Obvykle vstáváme kolem osmé, když už je světlo. K snídani máme konvici černého čaje, Joli a Kuba mají rádi lupínky s teplým mlíkem, Týna ovesnou kaši a já muesli s jogurtem a banánem. Janek si nevybírá, většinou jí to, co já, ale myslím, že nejradši by si dal něco slaného. Po snídani už obvykle cítím příliv energie, takže vstávám, myju nádobí a organizuji mladší děti, aby se převlekly a vyčistily si zuby (je mi jasné, že jakmile si tohle děti přečtou, bude tvrdit, že kecám, že je to jinak, ale v průměru je to takhle nějak).

Po snídani porovnáme auto, sbalíme batůžky na celý den a vyrazíme na zastávku autobusu. V Zionu totiž jezdí „shuttle busy“, což jsou takové srandovní retro autobusy s přívěsem, které obsluhují jedno z údolí. V Zionu j totiž tolik návštěvníků (ročně jich přijede 5 milionů), že kdyby všichni jezdili svými auty, nevešli by se sem. Proto je do údolí Virgin river (Panenské řeky) autům vjezd zakázán a všichni návštěvníci musí využít autobusu. Ty jsou zdarma a jezdí každých deset minut. Jediná nevýhoda je, že se musíte sbalit na celý den a všechno tahat pořád sebou, což je docela nezvyk.

Skalní veverka zblízka. Byla jich tam u cestičky spousta.

Silueta skalní veverky na skále.

V autobuse jsou povinné roušky (jinak už snad nikde povinné nejsou). Autobus stoupá postupně se zužujícím údolím řeky Virgin River. Skály nad námi sahají málem až do nebe. Dojedeme až na konečnou (zastávka č. 9, Temple of Sinawava), odtud vede krátký trail podél říčky Virgin River (Riverside Walk).

Joli, která se do Zionu děsně těšila, je touhle procházkou stejně děsně zklamaná. Nám to tam připadá krásné, ale ona je naštvaná, že v průvodci to bylo všechno jinak. Tyhle chvíle jsou někdy fakt náročné.

Cesta vede kaňonem podél řeky.

Dojdeme až na konec cesty, která prakticky končí v řece. Dál už se suchou nohou jít nedá. Konečně nám dochází, kam míří všichni ti lidé oblečení v nepromokavých kalhotech s laclem (říkáme jim krtečkáče). Tyhle vybavené jedince řeka nezastaví, vstoupí do ní a postupují pomalu a opatrně dál na druhý břeh. Jak kaňon pokračuje není vidět, protože zatáčí, ale usuzujeme, že řeka je místy docela hluboká. Rozhodně nemá cenu zouvat boty a zkoušet se brodit bez nich. Vracíme se tedy zklamaně zpět na konečnou autobusu.

Dal už to suchou nohou nejde. Cesta do Narrows (Úžin) vede přímo korytem řeky.

Přejíždíme busem na zastávku č. 5 Zion Lodge, kde je restaurace. Svačinu máme sice sbalenou, ale coco-cola, sprite a kapučíno nám zlepší náladu. Obědváme.

Poté se popovezeme autobuskem o jednu zastávku nahoru (č. 6, The Grotto), kde začíná další krátký, ale náročnější trail nazvaný Kayenta Trail. Vede ke Smaragdovým jezírkům a končí na zastávce Zion Lodge.

Nápojová fontána.

Povalování pod stromem by nám šlo.

Odpadkový koš. Označení v deseti světových jazycích a v češtině.

Je docela teplo, na slunci až vedro, cesta vede zpočátku do kopce a pak víceméně po vrstevnici. Je tu hodně lidí. Pěšinka je úzká, pořád se s někým míjíme, za někým musíme jít pomalu nebo nás naopak ve chvílích odpočinku někdo předbíhá. Někteří z nás to nesou těžce a chtěli by jít na nějakou náročnější trasu. Postupně mineme prostřední jezírka a přijdeme až k těm horním. Tam je stín, chládek, voda a hromada lidí. Posilňujeme se něčím sladkým.

Cesta ke smaragdovým jezírkům.

U horního smaragdového jezírka.

Prostřední smaragdové jezírko byla spíš taková kaluž.

Cesta zpět k autobusu ubíhá docela rychle, protože vede mírně z kopce. Autobusem sjedeme až na dolní konečnou u návštěvnického centra. Nemíříme do kempu, ale chceme vyzkoumat, kolik by stálo půjčení těch krtečkovských kalhot. Pro Joli je to hodně důležité.Zjišťujeme, že by to stálo 55 dolarů za komplet pro jednu osobu na den (komplet znamená – kalhoty, boty, neoprenové ponožky a hůl). Ptáme se, jestli je cesta vhodná i pro děti. Pro holky ano, ale voda může sahat dospělému až do pasu, což pro Kubu znamená až po bradu. Necháme si to ještě projít hlavou.

Obcházíme ještě asi dva další obchody ve vesnici Springdale, která je hned za hranicí národního parku. Všechno je tu o dost dražší než jinde. Kuba mi s Jankovou pomocí koupuje dárek k narozeninám (mám je až koncem dubna, ale měli tam něco krásného za dolar, tak to musel koupit :-).

Taky si taky někdo lepí nálepky na auto. Jen už těch národních parků navštívil o dost víc než my.

Vracíme se do kempu. Večer předtím jsem naložila kuřecí prsa do nějaké kupované kořenící směsi a máme v plánu grilovat. Od někoho, kdo odjížděl, jsme dostali pytel dřevěného uhlí a k tomu itekutý podpalovač. Janek s Kubou tedy zapalují uhlí. No zapalují, snaží se, ale ještě o hodinu později uhlí moc nehoří a tak Janek raději vytahuje náš plynový gril a maso griluje na něm.

Kuba přikládá na oheň.

Konečně večeře.

Sprchujeme se.

Tihle dva.