Další přejezd

Pá 1.4.  Tom Best Spring Road (kousek od NP Bruce Canyon, Utah) – South Campground NP Zion (Utah)

V noci lehounce mrzlo. Bryce Canyon je hodně vysoko (nejvyšší bod asi 2700 metrů nad mořem, tak se vlastně není čemu divit). Týna běhá. Balíme a vyjíždíme směrem na národní park Zion, kde máme rezervované tři noci v kempu. To je luxus, který si obvykle nedopřáváme, ale Joli se do tohoto parku tak těšila, že jsme chtěli mít nějakou jistotu.  

Po ránu. V noci bylo lehounce pod nulou.

Naše trasa zpočátku vede stále po UT 12, což se projevuje třeba tímhle tunelem. Tunely byly za sebou dva, my jsme je projeli dvakrát jedním a třikrát druhým směrem, abychom vše pořádně natočili na mobil. Kousek za tunely zastavujeme u informačního centra k téhle oblasti, která si říká Red Canyon.

Čas na dopolední kafe.

Brzy poté přijíždíme do městečka Panguitch, které na první pohled vypadá jako díru uprostřed ničeho, ale ukazuje se, že na hlavní ulici a nejen na ní je několik pěkných domů. My ale nejdřív asi hodinu až hodinu a půl nakupujeme v místním malém, ale dobře zásobeném supermarketu. Nákup trvá hrozně dlouho, protože já v mezičase peču chleba (moc se nepovede) a zbytek rodiny různě telefonuje do babičkám a spol. Naštěstí mají v obchodě toalety, jinak bychom tak dlouho nakupovat nemohli.

Po nákupu následuje oběd na parkovišti před obchodem. Máme jen vajíčka a ten můj chleba. Pak si zaběhnu nakouknout na hlavní ulici. Objevuji, že tam mají moc pěkný a velký obchod s látkami na patchwork.

V quilt shopu mají i panelové látky s národními parky. To je přijde super, ale stejně si žádnou nekoupím.

Pokračujeme dál k Zionu. Cestou naštěstí není moc výhledů, tak stavíme jen u „vrakoviště“, kde vaříme kafe a Janek se kochá krásnými veterány.

Zion naštěstí není od Bryce canyonu daleko,. Jen asi hodinu a půl, ale i tak nám to s nutnými čuracími, nakupovacími a fotícími zastávkami trvá skoro celý den. Do Zionu vjíždíme asi ve tři odpoledne. Konečně se zase otepluje, převlékám se do sukně a odhazuju mikinu. Po té zimě v Bryce je to moc příjemná změna.

Zion mi připadá nádherný – vysoké zaoblené skalní stěny. Vše působ pevně, nikde se viditelně nedrolí žádný písek. Úzká cesta se kroutí mezi skalami, projíždíme jedním kraším tunelem. Pak následuje dlouhý tunel, který je už nižší a kvůli vysokým autům se musí zastavit obousměrný provoz, aby vysoké auto mohlo jet prostředkem tunelu. Za tuhle službu se musí platit. My naštěstí nejsme tak vysocí (rangerka při vstupu do parku nás přeměřuje a píše nám cedulku pro rangera hlídajícího u tunelu), abychom museli platit. Auto kousek před námi, ale přesahuje povolenou výšku, takže čekáme až projedou všechny auta v protisměru a pak teprve můžeme jet. Jedeme prostředkem. Tunel je opravdu dlouhý, cestou je pár oken s výhledy do údolí pod námi. Pak vyjedeme a serpertýnami sjíždíme na dno údolí. Jednou zastavujeme na focení.

Cesta NP Zion.

Ranger, který nás kontroluje před vjezdem do dlouhého tunelu.

V serpentýnách po vyjetí z tunelu.

Jedeme rovnou k návštěvnickému centru. Kupujeme obvyklé pohledy a samolepku, vyzvedáváme sešitky s úkoly, ptáme se na doporučené treky. Obchod je tu veliký, mají spoustu knih o přírodě, národních parcích, dokonce průvodce po scénických silnicích a pak taky několik kempingových kuchařek. Líbí se mi dvě – jedna malá paperbacková bez fotek, jen s několika černobílými obrázků a druhá s náladovými fotkami, přesně v tom stylu, který je teď moderní. Nemůžu se rozhodnout, kterou si koupit. Recepty vypadají „opravdověji“ v té malé, tak větší je spíš taková kochací. Janek mi schvaluje koupi obou, tak odcházím spokojená, že jsem si koupila předčasné dárečky k narozeninám. Už mi trochu dost dochází inspirace k vaření, chtělo by to něco nového, ale s omezeným přístupem k internetu není úplně snadné hledat nové recepty. Celý podvečer i večer je pročítám, úplně se mi sbíhají sliny.

Šťastná já. KOupila jsem si dvě kuchařky, jako předčasný dárek k narozeninám, a trochu i dárek pro zbytek rodiny, protože se obohatí náš jídelníček. Snad aspoň kluci to ocení,

Ta vlevo je anglická, ta vpravo americká.

V anglické kuchařce jsou krásné fotky.

Piju pivo “Mountain Beach” s příchutí ananasu. jankovi nechutnalo, ale za mne je skvělé.

Kemp je kousek od návštěvnického centra. Docela dlouho nám trvá než zaparkujeme na našem místě. Takže opět show pro celý kemp. Místo je úzké, maličko nakloněné, z jedné strany strom s nízkými větvemi, z druhé piknikový stůl a ohniště, kde chce Kuba zakládat oheň, takže není dobré stát přímo u něj. Nakonec se nám povede nějak zaparkovat, ale v noci fouká vítr a větvičky stromu šimrající naši budku nám nedají usnout.

V kempu jsou vzrostlé stromy a zelená tráva.

Oheň a houpací síť.

Večeříme zbytky předchozích večeří a obědů. Sprchujeme se ve SMRTi. Jdeme spát a těšíme se na další den v nádherném národním parku.

Večerní procházka po kempu.