Zablokovaná záda v Arches

Pá 25.3  Lockhard Road – Arches – Willow Springs Road (severně od Moab)

Ráno pomalu vstáváme. Zatímco se Kuba ještě druží s Markem, my ostatní buď běháme (Týna) nebo se flákáme (Joli) nebo balíme (Eva a Janek). Nakonec odpouštíme krásné místo, kde jsme strávili tři noci pod hvězdami.

Poslední fotka u Hamburger rocks.

Jízda zpět do civilizace. Po třech dnech se vracíme na signál.

Dopolední kafe na odpočívadle cestou k Arches.

Cesta zpět k hlavní silnici je stejně scénická jako cesta do národního parku. Na hlavní zahneme doleva a míříme do dalšího národního parku Arches (Oblouky). Ve městě Moab, které je opravdu těsně před vjezdem do Arches, doplňuje zásoby – vody, nafty i potravin. Mají tu tak akorát velký supermarket, kde najdeme trvanlivý žitný chléb i čerstvé pečivo. Další místo, kde je radost nakupovat. Hned vedle je prodejna místního moabského pivovaru. Na benzínce si dáme i oběd – nějaké mexické teplé jídlo.

Nabírání vody v na benzínce v Moabu.

Oběd na benzínce.

Nákup v supermarketu.

Před vstupní bránou do Arches je i teď odpoledne fronta. U brány je nutné zaplatit vstupné nebo se prokázat pasem do amerických národních parků. Tento pas umožňuje vjezd jednomu vozidlu se čtyřmi dospělými osobami. Děti do 15 nebo 16 let mají vstup do národních parků zdarma. Na pase je místo na dva podpisy. Zatím je tam jen jeden podpis – ten můj. Tady v Arches, ale i v Canyon Lands vyžadují nejen pas do národních parků, ale i nějaký doklad totožnosti s fotografií pro ověření podpisu. Ukazuji tedy svůj český pas.

Jako první už tradičně zamíříme do centra pro návštěvníky – kupujeme samolepky, pohledy a Kubovi rančerský klobouk. Taky si necháme poradit od rangera nějaké trasy na chození a vyzvedneme si sešity s úkoly pro mladé rangery.

Před návštěvnickém centrem v Arches.

Pak už konečně vyrážíme úzkými (na americké poměry) serpentýnami zaříznutými do červeného útesu. Postupně se nám otevírá krajina s vysokými červenými skalami, zase jinými než v Canyon Lands (to abyste si nemysleli, že je jsou všechny ty parky na jedno brdo). Fascinující jsou zatím hlavně výhledy, za vysokými sloupy červených skal (těm se říká spires, jak se později dozvídáme v sešitu s úkoly) jsou v dálce zasněžení štíty pohoří La Sal. Ten kontrast horké vysušené pouště a bílého sněhu v dálce mne fascinuje. Ono sic až takové horko není (chodíme v tričku), ale slunko pálí a člověk podvědomě cítí, jak horko tam někdy musí být.

Ten kontrast pouště a zasněžených hor v dálce je fascinující.

Přijíždíme na parkoviště u Balanced rock (Vyvážený kámen), který si obcházíme kolem dokola. Pokračujeme autem dál, až k parkovišti, kde začíná krátká asi kilometrová trasa kolem prvních kamenných oblouků. Už delší dobu řešíme jeden problém a tady na tomhle místě se sejdou okolnosti (hormony, zase jednou přetečený pohár trpělivosti), že odmítnu jít s ostatními, cloumá mnou vztek a který po návratu ostatních vybublá. Výsledkem mých prohlášeních je, že Janek cítí, jak se mu začínají blokovat záda.

Pokračujeme autem dál. Odmítám další krátké zastavení kvůli fotografování (mini odboček k výhledům je v Arches nepočítaně, Janek má tendenci u každé zastavit, což nesnáší nejen děti, ty hezké fotky na blogu jsou vykoupeny desítkami krátkých připozastavení na cestě), chtěla bych někde zastavit na delší dobu a dát si tam večeři. Jedeme tedy na Panorama Point, odkud jsou výhledy do všech směrů. Během večeře se Jankova záda postupně blokují víc a víc. Lepím mu na záda kapsaicinovou náplast a dávám mu tabletu mydocalmu (léku uvolňujícímu svaly).

Balanced rock z dálky.

Balanced Rock z dálky s dětmi. Výška té skály je 39 metrů, ale nevím, odkud je to měřené.

Ještě jednou pod Balanced Rock.

Nálada ve družstvu je mizerná. Všechno rozsekne až Kuba a jeho zážitek z toalet. Ty jsou v národních parcích většinou suché (anglicky pit toilets), ale prostorné a čisté. Jenže tady v Arches mají novinku. V některých „kadibudkách“ mají i vedle pit toilet, který vypadá skoro jako splachovací záchod (je vyšší, má prkýnko i víko), i turecký záchod. Kuba tedy přijde ze záchodu z očima na vrch hlavy a hlásí: „Mamí, tam mají pisoáry, ale takový divný, takový v zemi“. Turecký záchod je tedy pro děti nakonec hlavní zážitek dne, který přebije nejen nádheru v parku, ale i otcova zablokovaná záda a matčin hysterický výstup. Všechny si musejí vyzkoušet, jak se turecký záchod správně používá.

Postupně se stmívá. Nasedáme do auta. Já jako řidič, Týna jako navigátor a Janek si lehá dozadu na rozloženou postel. Jinak to nejde. Řídím pomalu, až se za mnou tvoří kolona. Cesta z parku mi trvá nekonečně dlouho a pak ještě musíme dojet na nějaké tábořiště. Naštěstí je něco jen kousek za Moabem. Cestou se udělá úplná tma. Odbočuji na prašnou cestu, která je samá díra. Sice se mi podaří přepnout na náhon na všechny čtyři kola, ale nepodaří se mi přepnout na redukce (Janek ležící v budce mi na dálku radí, co mám dělat, ještěže máme mezi budkou a kabinou ten průlez). Jsem vyděšená (zas tak strašná cesta to není, ale ten stres ze zablokovaných zad mi nepomáhá).

Podle množství světel je poznat, že v místě kempuje už spousta dalších aut. Hned jak to jde, tak odbočuje z cesty a hledám konkrétní místo na spaní. Tady už žádná jednoznačná cesta nevede, jedu po jedné velké oblé skále. Nakonec někam prostě najedu a tam bych nejradši zůstala až do rána. Ale Janek leze ven, vyhodnocuje, že jsme moc šikmo a že musím popojet ještě kousíček. To je právě to nejhorší. Kousíček po skále, která je různě prohnutá. Je třeba jedním kolem z díry vyjet a jiným kolem do jiné díry zapadout. Nastartuju, chci kousek popojet, ale chcípne mi to. Nastartuju znovu, šlapu na plyn, povoluju spojku, zase mi to chcípne. Lidé z okolních aut nás se zájmem pozorují. Velký pes u toho nejbližšího, poštěkává, napíná provaz, na kterém je uvázaný. Ješte asi třikrát mi to chcípne, než auto kousíček poposkočí, čímž se dostane víceméně do roviny. Konečně mohu zatáhnout okýnka a vypnout motor.

Panorama Point.

Přichystám společně s dětmi auto na spaní, Jankovi lupnu další mydocalm a jdeme spát. Dost se bojím, co bude zítra. Loni na jaře, den před mými čtyřicátinami, se mi také zablokovala záda. Narozeninový den jsem celý proležela, stejně jako ještě další dva dny. Z týdenní dovolené na chalupě sešlo, museli jsme zůstat v Praze a do Beskyd odjeli jen na prodloužený víkend. Představa, že tohle čeká Janka, je děsivá.