Výlet v NP Canyon Land

St 23.3  Lockhard Road – NP Canyon Lands – Lockhard Road

Janek vstává brzy a vypouští drona. Já naopak nedokážu vylézt z postele. Týna nám všem chystá snídani, ještě se mazlím s oběma mladšími dětmi. Pak už konečně vstávám, umývám nádobí a připravuju s Jankem auto. Podaří se nám přemluvit Týnu, že má nechat běhání na večer, protože máme v plánu delší výlet.

Ranní fotky z dronu. Naše auto je vlevo dole mezi dvěma kládami.

Hamburger Rocks, u kterým kempujeme, z výšky.

Tentokrát řídím já, Janek sedí vedle mne a pilotuje drona. Chce, aby dron seshora natáčel, jak s autem jedeme. Zkouší to poprvé a docela se to daří.

Přejíždíme do NP, zastavuje se v návštěvnickém centru, vracíme se tam, kde jsme včera zapomněli rohožku a cestou zpět zastavujeme u kraťoučkého trailíku (1 km) k potholes (kamenným tůňkám).

Traily v tomto parku jsou dobře značené – mohylkami postavenými z kamení, na každém rozcestí je tyč s popisky, která cesta kam vede. Turistické mapy se tu dají koupit, ale jednoduchou mapu jsme dostali od rangera při příjezdu a také u každého začátku trailu je informační cedule s malou mapkou a další informacemi. Takhle se mi to líbí. Pro naše účely je naprosto dostačující malá mapka, kterou jsme dostali zdarma. Chceme jít jen ty nejchozenější trasy. Nemáme v plánu jít něco delšího nebo méně prochozeného, kde by hrozilo, že se ztratíme. V parku je zakázané chodit mimo cesty (stejně jako u nás), má to svůj smysl v tom, že prostředí pouště je velmi citlivé a křehké. Na písku je taková zvláštní krustička, tvořené směsí bakterií, lišejníků, řas a kdoví čeho ještě. Tuto krustičku i jeden jediný krok poškodí. Přijde mi to moc zajímavé, hlavně ty bakterie – kyanobakterie, které před milióny let vytvořily všechen ten kyslík v atmosféře, který nyní dýcháme.

Abych se vrátila ke „kamenným tůňkám“. Okruh je kraťoučký. U výchozí cedule si rychle přečtu letáček, která je tam za půl dolaru k dispozici, a pak dělám před dětmi chytrou a předávám jim informace, které jsem v letáčku vyčetla. V parku je velmi sucho, naprší tu jen asi 25 cm vody za rok (pro srovnání v Praze je to myslím 4OO cm). I to málo vody, ale stačí, aby zde byl život.

Kus života je i v tůňkách, které se působením vody vytvořily na povrchu skal. Voda do nich po dešti steče a vše živé obživne. Živočichové v tůňkách mají tři strategie přežití období sucha – útěk (vylíhnou se tam a pak raději vypadnou - žáby, komáři, ..), přizpůsobení (klidně vyschnou a když znovu naprší během chvíle zase nasají vodu a žijí jakoby se nic nestalo) nebo ochrana (šneci, když je už moc sucho zapouzdří se v ulitě.

Přejíždíme na parkoviště u Elephant Hill. Je tam už docela plno, protože je to výchozí místo pro několik tras a také tam začíná cesta pro terénní auta. Jak to tak pozorujeme, tak ta trasa pro auta je dost drsná. Auta jedou krokem po skalách a mají co dělat.

Obědváme vajíčka a pak konečně vyrážíme na cestu. Máme v plánu jít pět km k Chesler Park a pak stejnou trasou zase zpátky. Trasa je není úplně, nejdeme po polňačce ani nelezeme po skalách, ale něco mezitím. Naštěstí to (zatím) není moc z kopce do kopce. Myslím, že fotky řeknou nejvíc.  Výhledy jsou parádní. Místy šplháme po skalách, místy se protahujeme úzkou štěrbinou mezi dvěma skalními bloky. Je to zábavné, ale náročné. Sluníčko svítí a je docela teplo. Když dojdeme k dalšímu rozcestníku u suchého říčního koryta, dáváme si svačinu a Kuba se rozhoduje, že už dál jít nechce. Zůstávám tam tedy s ním a se všemi věcmi. Janek s holkami a dostatečnou zásobou vody pokračují ještě 1.5 km dál k původnímu cíli. Trasa je už hodě náročná, ještěže Kuba nešel. Zase by chtěl nechat sežrat medvědem .. Takže asi hodinu odpočíváme – hledáme zkameněliny (jednu větší nám ukázali Francouzi), chodíme na vlastnoručně vykopané „pit restrooms“, svačíme a pozorujeme další turisty.

Když dorazí Janek s holkami, chvíli si vydechnou a společně se vracíme k autu. Kuba statečně šlape, Joli začne být unavené, ale dojde bez větších problémů.

Do auta jen naskočíme, míříme do kempu, kde chceme nabrat vodu do tanku, abychom se večer mohli osprchovat. Voda je docela zakalená, ale podle cedulky i rangerky, kterou potkáváme je pitná. Do kanystrů a lahví ale raději nabereme vodu z pítka v návštěvnickém centru.

Jedeme zase na místo, kde jsme spali předchozí noc. Joli by chtěla nějaké jiné místečko než bylo to naše poslední. Dost jí na tom záleží. První, které vybereme se jí nelíbí. Je sice kousek od skal, ale je tam ošklivý keř. Přejíždíme tedy dál. Rozhodujeme se, že zakempujeme mezi dvěma stany. Chvíli manévrujeme než auto stojí tak, že ze schůdků vedoucích z budky budeme scházet na kameny a zároveň budou kameny i na místě, kde budeme mít SMRT (sprchový kout). Když se nám to podaří, chlapeček od sousedů nás z dálky zdraví „Ahoj!“, nějak se nám to nezdá, ale chlapec i se ségrou přijdou blíž a mluví česky. Ukazujeme se, že mají amerického tatínka (sedí u ohně) a českou maminku (zůstala doma se zlomenou rukou). Kluk se jmenuje Marek, je mu deset. Jeho mladší sestra je Amálka. Oba se narodili v Praze.

Joli a Kuba se hned nadšeně druží. Děti si povídají, zatímco já vařím večeři a peču překynutý chleba. Janek vypouští drona a běhá kolem auta.

Později testujeme sprchový kout SMRT. Funguje skvěle. Joli vypadá spokojeně, že ji nikdo nevidí, když se sprchuje.

Byl to krásný den.