Sacsayhuamán a Pisac

Ne 16.10. kemp Quita Lala, Cuzco, 3560 m.n.m. (Peru) – parkoviště na kraji města, Pisac, 2998 m.n.m. (Peru)

Ráno si Janek zabere jeden z našich dvou notebooků a zmizím s ním do kuchyňky. Potřebuje naspat pár mailů, na což nemá večer nikdy síly. Takhle po ránu v klidu bez dětí (a beze mne) to má za necelou hodinku hotové. Já se mezitím učím s dětmi – zadám Kubovi nějakou práci a s holkama prober, jak jsou na tom v jednotlivých předmětech.

Pak se vrhnu na ruční praní našeho špinavého prádla. Venku jsou dvě betonové výlevky – ta menší na mytí nádobí, ta větší na praní. Voda, která do nich teče je ledová. Napustím si vodu, z pytle se špinavým prádlem vysypu do vody všechno špinavé prádlo a na to vše štědře chrstnu nový prací gel, který koupil Janek. Začínám prát, ale něco se mi nezdá. Gel vůbec nepění. Pozorněji si prohlédnu obal pracího gelu, všechny informace jsou ve španělštině, skoro ničemu nerozumím, ale z toho, jak vypadá obal a z toho mála, čemu rozumím, usoudím, že se jedná o aviváž.

Peru v Peru.

Takže pak na dvakrát vymáchám všechno prádlo, abych ho zbavila aviváže. Potom si ze sprchy nanosím v kýblu teplou vodu a vrhnu se na prádlo obyčejným mýdlem s jelenem, které jsem si dovezla z Česka. Janek mi pak nosí teplou vodu ze sprchy tak dlouho, dokud ho opravář, který přišel spravit vylomený pant u dveří, neupozorní na to, že teplá voda je jen na sprchování. Vyprané prádlo rozvěsíme na šňůru a vyrazíme na prohlídku Sacsayhuamánu, který máme hned za rohem.

Sacsayhuamán doslova „orlí hnízdo“ je incká „pevnost“ z obrovských, přesně opracovaných a dokonale do sebe zapadajících kamenných bloků na severním okraji města Cuzco. Podle legend nesloužil Sacsayhuamán jako pevnost, což se domnívali španělští conquistadoři, ale jako „Dům Slunce“. Sacsayhuamán sestává ze tří nad sebou terasovitě postavených hradeb, z nichž je každá přes 365 metrů dlouhá. Některé kamenné bloky mají úctyhodnou velikost a váhu – největší z nich měří 5 × 5 × 4 metry a jejich hmotnost je odhadnuta na více než 200 tun. Jednotlivé bloky mají různé velikosti a tvary, přesně k sobě přiléhají a jsou na sobě uložené bez jakékoli spojovací hmoty. Při zemětřesení, kterých je v této oblasti hodně, zapadnou kameny zpět na svoje místa, a díky tomu jsou škody po zemětřeseních minimální.¨

Během hodinky si projdeme ruiny. Kameny ve spodní řadě jsou fakt obrovské. Tak velké jsme ještě neviděli. Z místa je pěkný výhled na město, dalo by se tam strávit daleko víc čas, al emy nějak nemáme chuť. Vrátíme se tedy zpátky do kempu, sníme rychlý oběd (chleba ve vajíčku, nic rychlejšího není), sesbíráme polovysušené prádlo a odjíždíme z kempu.

Tento kemp nám k srdci vůbec nepřirostl. Už jsme si zvykly, že u většiny velkých měst je nějaký opravdu dobrý kemp, kde se přirozeně setkávají dlouhodobí cestovatelé jako jsme my. První takový kemp jsme potkali v La Pazu v Baja California v Mexiku, další kemp s atmosférou byl v Oaxace v Mexiku, moc se nám líbil kemp El Bosque nad Medellínem. I některé kempy daleko od velkých měst měli, co nabídnout ať už byl to campo Archelón na Baja california nebo tady v Peru Casa Lena. Od tohoto kempu jsme očekávali nějaká zajímá setkání a příjemnou atmosféru. Nevím, čím to bylo, ale i když v kempu nebylo prázdno s nikým jsme si úplně nesedli. Možná na to nebyla nálada. Jen Janek si víc povídal s vousatým Francouzem, který cestuje s manželkou a tříletou dcerou obytným autem podobného typu jako je to naše. Dostali jsme od něj samolepku a cenné tipy na kupování nafty v Bolívii.

Děti byly zklamané, že jsme v Cuzcu nenarazili na žádnou rodinu se stejně starými děti. Ve městě samotném jsme pár rodin zahlédli – jedna rodina měla dokonce sedm dětí, ale všichni nejspíš bydleli v hotelu a cestovali jiným stylem než my.

Zatímco nějací cestovatelé v kempu byli přítomni, tak příjemná atmosféra tam úplně chyběla. O kemp se starala žena trochu mladší než my, která bydlela s malou dcerou (a nejspíš i nějakým mužem) v malém domku u branky pro pěší. O kemp se starala jakoby z povinnosti – kuchyňka byla čistá, toalety a sprchy každý den uklizené, po příjezdu nám dala papír s vytištěnými informacemi, ale to bylo tak vše. Žádný úsměv při každém z mnoho setkání, žádná péče navíc ani o nás ani o kemp. Zatímco jinde byla vidět láska k práci – ať už se jednalo o setkávání s lidmi nebo o výzdobu a vybavení kempu (malby na dveřích sprch, krásná zahrada, rostliny v květináčích, bazén, místo na cvičení jógy či maličká posilovna). Tohle místo bylo dostatečně vybavené (horská sprcha, wifi, prostorná kuchyňka s jídelním stolem a křesílky, tříděný odpad), ale vše působilo tak nějak studeně a neosobně. Uvědomili jsme si, jak moc je důležité, aby se o kemp (a vlastně i cokoliv jiného) staral někdo s láskou, protože tak jedině dokáže vytvořit místo, kam budou lidé rádi jezdit.

My se tady s kempem rozloučíme se smíšenými pocity a pokračuje na začátek Posvátného údolí nad město Picas, kde se nalézají další incké ruiny.

Incký komplex v Pisacu je velký komplex zemědělských teras, obytných domů, strážních stanovišť, strážních věží a obřadního místa nacházející se vysoko nad moderním městem Pisac v posvátném údolí Peru. Ruiny se nacházejí na začátku Posvátného údolí Inků a rozkládají se v různých nadmořských výškách mezi 3 446 m a 3 514 metry nad mořem v délce přibližně jednoho kilometru podél horského hřebene sevřeného mezi řekou Kitamayu (na západě) a řekou Chongo (k východ), které jsou přítoky řeky Vilcanota.

Tohle místo se nám moc líbí. Je vysoko nad městem, členěné na tři obytné části. U jedné z nich parkujeme, druhá část leží úplně vysoko nad terasami, kde se dřív pěstovali místní plodiny, a třetí je zase o kus níž, tak nízko, že se okamžitě rozhodneme, že tam nepůjdeme.

Když parkujeme na parkovišti, je lehce zaplněné spíše osobními auty. Projdeme si ruiny, když se vracíme zpět z nejvyššího místa, všimneme si velkých davů, které míří proti nám. Všichni nejspíš dorazili na západ slunce. Parkoviště je zcela zahlcené bílými minibusy cestovních agentur. Naše auto je uvězněné na místě, není možné odjet. Až tak nám to nevadí, koupíme si na svačinu choclo noc queso (dokonce i Joli, která doma nikdy vařenou kukuřici nejedla, si ji tady dá). Minibusíky mezitím přeparkují a my máme volnou cestu. Vyjedeme, cestou nabereme dva sympatické stopaře – muže a ženu, kteří vypadají lehce hipísácky. Vysadíme je dole na začátku města. Na hlavní ulici nakoupíme (potřebuji mléko na nedělní palačinky) a Janek mi dobije kredit na SIM kartě.

Parkoviště PŘED.

Parkoviště PO.

Tady už se vaří kukuřice na choclo con queso.

Jedno choclo pro Joli.

Jedno pro Kubíka.

I na Janka jedno zbylo.

Pak už jen úzkými uličkami přejedeme na parkoviště na kraji města, pod prudkými horami. Místo má neuvěřitelnou atmosféru – přímo pod námi je hřbitov, za námi je kamenná terasa s typickými kamennými schody a nad ní jedna ulička poměrně pěkných domů. Hned za nimi je strmý kopec až skoro do nebe.

Po palačinkách si děti pustí druhou půlku filmu ze včerejška. Janek odpočívá a vybírá fotky na blog. Já se navleču, vezmu si deku, mobil a sluchátka a pustím si čtyřiceti minutou meditaci v sedě. Je to teprve potřetí, co ji zkouším. Poprvé to bylo dost utrpení, podruhé u vodopádů to bylo lepší, ale dnes se jen dvakrát kouknu na mobil, abych věděla, kolik času ještě zbývá. Celkově na sobě vidím pozitivní účinky kurzu, ve vyhrocených situacích dokáži reagovat klidněji a laskavěji. Mám radost, že všechen ten čas strávený meditacemi, bodyscany a pomalým cvičením k něčemu byl. Ještě nás čekají dvě lekce a pak už bude na nás, jak budeme na sobě dál pracovat.