Z hotelu do hotelu
Ne 28.8. Hostal Casa Lopez Cartagena, Kartagena, 0 m.n.m.(Kolumbie) – Ocean Drive – Beach House, Kartagena, 0 m.n.m. (Kolumbie)
Čekání na převzetí našeho obytného auta je už dlouhé. Po dvou nocích v hotelu v čtvrti Getsemaní se přesouváme do ubytování kousek od pláže. Rytmus celého dne je tedy dá tímto přesunem.
Pevnost San Felipe.
Zboží v obchůdku v pevnosti San Felipe.
Dopoledne vše sbalíme. Telefonujeme babičce a dědečkovi a taky se snažíme spojit s tatínkem Kubova nejlepšího kamaráda, který pochází z Kolumbie. Hovor nám nakonec nevyjde, musíme opustit pokoj (a tím i wifi), ale dostaneme pár tipů na zajímavá místa přímo ve městě nebo v okolí. Necháme si tašky v úschovně v hotelu a vyrazíme na pevnost El Castillo San Felipe de Barajas. Před pevností koupíme od pouličního prodejce Kubovi konečně nové brýle, jako náhradu těch ztracených.
Někdy mám pocit, že jsme zpátky v Mexiku. Chybějící víka od kanálů apod byla tamější specialitka.
Na oběd zajdeme do restaurace, kterou nám doporučil Oscar. Je to úplný opak našeho včerejšího oběda, kdy jsme si něco koupili na stánku, kam chodí jen místní. Tato restaurace je opravdu stylově zařízená, personál nosí stejnokroj a chodí sem spíše místní smetánka a turisté.
Restaurace.
Kolumbijky.
Naše rodinka.
Krásný dlažba v restauraci.
Po obědě ještě zajdeme do centra starého města – chceme se podívat do muzea zlata, ale mají v neděli zavřeno. Tak si jen kluci koupí na stánku korálky z lávových kamenů (prodejce nám pravost kamene dokazuje zkouškou ohněm, ale my mu ani tak nevěříme).
Kuba si vybírá náramek.
Odpočívající zmrzlináři.
Ty barevné deštníky nad ulicí jsou nádherné, ale mohl by prosím někdo uklidit ten nepořádek pod nimi.
Vrátíme se na hotel. Máme štěstí, podaří se nám ulovit velkého taxíka, ale jeho cena je příliš vysoká (70 000 pesos), tak ho zase propustíme a vezmeme si menší sedan s velkým kufrem (za 15 000 pesos), který zrovna jede kolem (nutno dodat, že žlutých taxíků je tady zhruba stejně jako jiných aut). Janek se nedá jen tak ošidit, za což ho dost obdivuju.
V taxíku.
Zavazadla na recepci hotelu.
Pohlížím si knihu o kolumbijských interiérech.
Tohle je obsah knihy o kolumbijských interiérech. Domy se tu dělí podle klimatu, ve kterém se nacházejí (tropy, mírné klima, chladné klima). U nás by to bylo asi spíš na městské a venkovské interiéry).
Druhý hotel není ani tak hotel jako bytový dům, kde majitelé jednotlivé byty pronajímají. Na vrátnici ukážeme pasy, přečteme si pravidla (na balkónech se nesmí věšet prádlo a nesmí se ždímat prádlo z balkónu) a Janek něco podepíše. Pak vyjedeme výtahem do šestého patra. Děti jsou nadšené – byt je nový a z jejich pohledu luxusní (lesklá velkoformátová dlažba, šedé laminátové dveře, dvě koupelny, dvě televize), konečně něco, co je jim dost dobré. Já oceňuji slušně vybavenou kuchyni, klimatizaci a výhled z balkónu. Byt se nám podařilo ulovit 75 dolarů za noc (pro srovnání v New Jersey jsme platili za dva pokoje v levném motelu 200 dolarů).
Obývák.
Dětský pokoj.
Ložnice.
Po hodince odpočinku, vezmu děti na střechu, kde je bazén. Janek jde vybrat peníze a nakoupit. Ráda bych šla někdy někam sama, ale nejbližší okolí hotelu není zcela bezpečné a pohybovat se v něm s hotovostí v kapse se mi opravdu nechce. Takže „trpím“ na lehátku u bazénu, pozoruji startující letadla a čtu si knihu.
Výhled ze střechy.
Bazén střeše, který opticky končí v moři.
Večer si pustíme Honbu za diamantem – film, na který jsme dostali tip od švagra. Odehrává se totiž v Kolumbii a částečně i v Kartageně, kde už pár dní pobýváme.
Večer přijde dlouhá a silná bouřka. Na balkón, který je celý pod střechou, naprší i tak aspoň centimetr vody a fixní okno v ložnici lehce proteče. Docela se bojíme, aby nám moc nezateklo do auta, které parkuje někde v přístavu. Bohužel nám do něj při místních silných lijácích maličko zatéká střešním okýnkem.
