První koupání v cenotu

St 22.6 Oxkintoc, archeologická zóna (Yucatán, Mexiko) – cenote Kankirixche (Yucatán, Mexiko)

Celou noc je teplo a vlhko. Špatně spíme, ve třech na dolní posteli, protože v kabině se nedá větrat a tím pádem je tam ještě větší teplo a vlhko. Janek večer pokaždé nastartuje motor, pustí klimatizaci, aby se kabina aspoň trochu vychladila a dítě na kterém je zrovna v řada na postel. Tam se totiž díky oknům, které jsou v protějších stěnách, spí nejlépe. Mezi okny občas mírně profoukne a to stačí k ochlazení. Bylo by fajn mít pořádný větrák na 230V, stále vzpomínáme na ten na trajektu, ale tady prodávají jen větráky za 110 V. Doufáme, že se nám podaří ve Walmartu koupit nějaký na USB, takže bychom ho mohli zapojit do lampiček.

Letecký pohled na archeologické naleziště v Oxkintiou.

Asi ve čtyři ráno se hromadně budíme. Já zjišťuju, že mám poštípané oba kotníky i obě zápěstí malými štípanci. Hrozně to svědí, mažu se Fenistilem, ale vůbec to nezabírá. Nakonec polknu nějaký lék na alergii, který po chvilce zabere, štípance přestanou svědit a já zase usnu. Tenhle trik se mi osvědčil už mnohokrát. Poprvé jsem ho použila, když sestřenici a mne na babiččině zahradě u řeky Moravy hrozivě poštípali komáři – luply jsme si Zyrtec a ze zahrady jsme se vrátily bez jediného svědivého pupínku.

Po takové horké noci, vstává Týna už o půl sedmé a chce jít ven cvičit jógu. Všechny nás budí její vztekání, když odmítá pochopit, proč jí to nechceme dovolit (ten velký had Janka včera docela vyděsil). Já pak ještě bez problémů usnu a spím skoro do osmi. Jen je mi vedro a zdají se mi sny o zemětřesení.

Docela dlouho nám všechny ty ranní rituály trvají. Teprve v devět jsme připraveni jít na prohlídku archeologického naleziště. Je teplo a docela vlhko. Takové počasí mi bere veškerou sílu, mám problém zvednou ruku, udělat o krok navíc než je nutné. U vstupu platíme za lístky pro nás dospělé (jeden stojí 65 pesos), děti do 12 let včetně neplatí. Kromě nás tu nejsou žádní návštěvníci, teprve později potkáme ještě jednu dvojici.

Naleziště Oxkintoc je velmi rozsáhlé, ale nenalézají se tu žádné výjimečně velké nebo zajímavě zdobené stavby. Procházíme si ho v tom parnu celé, trvá nám to hodinu a k autu se vracíme zpocení, ulepení, unavení a nenaladění. Je to páté naleziště, které za naše putování po Mexiku vidíme a připadá mi nejméně zajímavé. První místo v  mělo krásně opravenou pyramidu, v Cacaxtle jsme viděli barevné nástěnné malby, stavby v Mitle se nám líbily díky kamenným reliéfům, pyramidy v Palenque byly monumentální, toto naleziště je jen obří, ale není tu nic speciálního.

Po kávě a svačině vyrážíme směrem na město Ticul, které není v žádném průvodci a není pro turisty ničím zajímavé. Pro mne ale zajímavé je tím, že v jeho blízkosti s velkou pravděpodobností Mayové kdysi těžili surovinu, kterou společně s indigem používali k výrově modrého pigmentu – mayské modři. Už jsem o tom psala u Cacaxtly – mayská modř se pravděpodobně vyráběla společným zahříváním modrého barviva indiga (používá se např. na barvené modrotisku nebo džínoviny), jílového minerálu palygorskitu a kopálové pryskyřice. Při této syntéze se molekuly indiga zapasují do dutin v krystalové struktuře palygorskitu. Jinak citlivé indigo je tak chráněno a lze je použít i na nástěnné malby. Tolik ve stručnosti, potřebovala bych si to ještě nastudovat, ale vědecké články se mi špatně čtou na počítači, potřebovala bych si je vytisknout a k tomu jsem se zatím nerozhoupala (informace jsem čerpala hlavně z tohoto článku). Co jsem z nich, ale vyčetla je, že ten minerál, kterému Mayové neříkali (velmi překvapivě) palygorskit, ale sac lu’um, se těžil v blízkosti Ticulu na dvou místech – u jednoho se mi nepodaří pochopit, kde přesně to je, u druhého pochopím, že se jedná o cenote ve vesnici Saculum, která je asi 15 km severně od Ticulu. Ostatně je zajímavé, že jméno vesnice je odvozeno od mayského výrazu pro minerál.

Zaseknutý Kuba.

Teď musím vysvětlit, co je to cenot, protože dnes jsme byly celkem ve dvou. Cenot je propast, která vznikla tím, že krasové jeskyni, která je v zemi, se propadl strop. Tady na poloostrově Yucatán jsou cenotů desítky ne-li stovky. U nás v Česku je příkladem takového obřího cenotu propast Macocha v Moravském Krasu. Na dně Macochy je hluboké jezírko. Stejně tak jsou jezírka i v yukatánských cenotech, jen ty cenoty nejsou tak hluboké. My jsme zatím navštívili cenoty dva – oba byly hluboké asi 5-6 metrů nad hladinu jezírka. Jedno jezírko byla větší louže, v tom druhém se dalo plavat a strop jeskyně se nepropadl celý a tak jsme plavali pod obřími krápníky.

Ale zpět k Ticulu. Dojedeme do něj o silnici, která z větší části kvalitní, jen čas od času se na ní vyskytují obří díry. Ticul je městečko bez jakékoliv krásy a půvabu. Je vedro vedrovaté. Teploměr auta ukazuje někdy i 40°C, ale myslím, že je trochu méně, tak 38°C, k tomu to vlhko. Zastavujeme na náměstí. V restauraci si po dlouhé době dáme rybí a krevetí tacos (neměli jsme je od té doby, co jsme odpluli z Baja Kalifornia), pak nakoupíme nějaké ovoce a zeleninu a zamíříme do vesnice Sakulum. Někdo nám cestou v nestřežené, okamžiku stihne na dvou místech počmárat auto permanentní fixem.

Posilňujeme se před akcí.

Cestou se snažím zjistit, kde v Saculum je ten cenot. Na google mapách ani na Mapách.cz není ve vesnici žádný naznačený. Nějaké cenoty jsou za vesnicí, ale žádný uvnitř. Podle fotky v jednom článku by jej měla ohrazovat nízká kruhová zeď. Řez cenotem najdete ZDE.

Projíždíme Saculumem a koukáme se po té zdi. Nikde ji nevidíme. Zaparkujeme na parkovišti kousek od budovy trhu. Vystoupím z auta a plná odhodlání, které mne rychle přejde, se vyrážím někoho zeptat na cenot. Jenže se moc stydím. Nepotkávám nikoho, kdo by mi připadal, jako místní a dost starý na to, aby jej znal. Nakonec zahlédnu ženu ve středních let. Ptám se tedy jí svou velmi špatnou španělštinou Dondé es cenote? Žena ukazuje kousek za mne a ještě něco povídá, ale tomu vůbec nerozumím, ale to nevadí. Děkuji, loučím se a vydávám se daným směrem. Opravdu kousek za mnou je nízká kruhová zíďka. Dojdu blíž. V zídce je branka (zamčená na řetěz), za brankou se prudce dolů svažují strmé schody částečně zarostlé zelení. Dole pod zelení je díra, ve které krouží ptáčci podobní vlaštovkám či jiřičkám. Díra je tmavá, není do ní vidět, vypadá špinavě a vůbec ne lákavě. Vracím se k autu. Vedu Janek k cenotu, aby viděl, do čeho se mnou poleze.

Na výpravu za odběrem vzorku je nutné se připravit. Převleču se ze sukně a tílka do dlouhých legín a trička, přezuji se ze sandálků do tenisek, do batohu uložím baterky, čelovku, pytlíky na odebrané vzorky a lžíci (nemám geologické kladívko ani žádnou lopatku). Dětem pustíme v autě klimatizaci, Týna dáme instrukce, že kdybychom se do půlhodiny nevraceli, má dojít k cenotu a zavolat do něj naše jména. Vyrážíme. Připadám si jako Indiana Jones, i když jsem ty filmy nikdy pořádně neviděla, na rozdíl od ostatních členů rodiny.

Překonám zeleň a pomalu sestupuji po schodech do cenotu.

Dojdeme ke kruhové zídce, překováme nízkou branku. Já dost neelegantně. Snažíme se být nenápadní, jak jen to jde, když jste vysocí a bílí lidé v mexické vesnici. Chtěli bychom rychle sestoupat po schodech do té tmy dole, ale schody jsou velmi strmé, lehce klouzavé, pokryté ptačím trusem a kostřičkami drobných zvířat. V jednom místě na schodech vyšší zeleň, ale vidím, že ji někdo nedávno sešlápl, což mi dává naději, že do cenotu někdo stále ještě chodí těžit jíl. Asi z něj nevyrábí mayskou modř, ale používá jej k výrobě keramiky, ale chodí tam a tím pádem bychom se tam mohli také dostat.

Pokračuji dál po schodech, tady už jsem skoro na dně cenotu.

Postupně sestoupáme až na dno cenotu. Není to hluboko, asi dvě patra, ale po těch strmých schodech to chvíli zabere. Na dně vidíme maličkaté jezírko, spíš takovou špinavou louži, ale kupodivu tu nejsou žádné odpadky. Podle nákresů ve vědeckých článcích by odtud měla vést chodba, ve které se těžil palygorskit. Opravdu vidíme široký, ale velmi nízký vchod, který vede někam do tmy. Vůbec nechce se mi tam nechce, musím se hodně sklonit, jít do dřepu, abych mohla postupovat dál. Geolog ani jeskyňář bych být nemohla. Jednak nemá ráda malé stísněné prostory a plazení se v nich, druhak se nerada potím, špíním a namáhám při kopání a podobných záležitostech.

Nakukuji do chodby.

Ještěže máme kvalitní baterku a můžeme si na vše dobře posvítit. Díky níc vidíme, že nízká chodba pokračuje ještě několik metrů – tak deset. Vzadu vidíme dvě jezírka s křišťálově čistou vodou. Za nimi je vidět, že někdo zeď postupně odškrabuje. Podle článků je vrstva palygorskitu asi jeden metru vysoká, Mayové a později Mexičani tedy vytěžují jen tuto vrstvu a proto je vzniklý podzemní prostor tak nízký.

Jezírko na konci chodby. Zahlédla jsem v něm koutkem oka bílého ráčka a ještě jednu bílou potvůrku.

V dřepu pokračujeme až k zadní stěně. Je tu naštěstí chladněji než nahoře, ale i tak se silně potím. Asi vypětím, jak se bojím, že na nás někdo přijde nebo že na kluzkém podloží podjedou nohy a spadnu do jezírka. Zajímalo by mě, jestli se tak potí i Indiana Jones. Asi ne.

Dolezu ke stěně a zkouším odebrat kousek té světlé vrstvy. Moc to nejde. Zkouším to lžící. To taky nejde. Nakonec si všimnu, že v některých místech se samy odlupují asi centimetr silné vrstvy minerálu. Pracuji tedy jen prsty a během pár minut naberu dva zipovací pytlíky vzorku. Janek mi na to svítí baterkou.

Zpět už to jde lépe. Ve dřepu prolezeme nízkým prostorem, nohy dostávají zabrat a i když se snažíme  dát si pozor, umažeme se lepkavou hmotou krémové barvy. Špinavé ruce si opláchneme v jezírku, všechno doklady o našem pobytu v hloubce cenotu nastrkáme zpátky do batohu, vystoupáme po schodech (na Jankovi v jednu chvíli přistane jeden z kroužících ptáčků, vyděsí se oba), překonáme zídku (Janek ji téměř elegantně přeskočí a mně podá ruku) a vrátíme se k autu, kde na nás čeká vyděšená Týna. Do uplynutí půlhodiny ještě zbývá pět minut, ale už se o nás dost bála. Rychle se převlečeme a přezujeme, naskočíme do vychlazené kabiny a mizíme z vesnice Sakulum.

Zatímco Janek řídí, já popisuji dětem, jak výprava do cenotu probíhala a ony si prohlížejí fotky  a pouštějí natočená videa. Musím přiznat, že jsem vůbec nečekala, že se nám to podaří. Informace o tom, kde se cenot Saculum nachází, byly dost nejasné a už vůbec jsme předem nevěděli, jestli bude možné se do něj dostat. Takže máme velkou radost, hlavně tedy já.

Míříme k dalšímu cenotu. V tomto by se mělo dát koupat a chtěli bychom u něj přespat. Cesta je zpočítku asfaltová, pak odbočíme na úzkou dobře upravenou polňačku, které vede nízkým lesem stále rovně. Dvakrát musím vystoupit, abych přizvedla větev rostoucí příliš nízko, jednou se vyhýbáme s proti jedoucím SUV. Naštěstí jsou tam na takové případy na několika místech připravená rozšíření, protože cesta je opravdu úzká, místy vyvýšená nad terénem.

Po nějaké době odbočíme doleva a za chvíli už jsme u vstupu do „areálu“. Mají tam sice napsané ceny za vstup, ale cena za kempování tam není. Smlouváme tedy a podaří se nám celkovou částku snížit na 600 pesos (100 za vstup na osobu včetně dětí nad šest let, 100 za noc). To už nám přijde přiměřené.

Zaparkujeme, převlečeme se do plavek a za chvíli už se koupeme v příjemně chladné vodě. Nejsme tu sami, je tu několik místních, někteří odjíždějí, někteří přijíždějí. Děti skáčou z vysoké plošiny. Já si skočím jednou (narazím si o vodu kotník) a pak jdu konečně upéct limetkovou buchtu, o kterou se snažím už od včerejška.

Koupeme se ještě dvakrát. Je tak příjemné se ve vodě ochladit. Je to hloubkové zchlazení organismu - ještě několik minut poté, co vylezeme z vody, nám nedochází, že venkovní teplota je stále 35°C. Těsně před setměním, v době, kdy si děti pouštějí v autě film, máme celý cenot pro sebe jen my dva s Jankem.

K večeři si Kuba přál těstovinový salát s tuňákem. Večer se ochladí víc než včera a navíc není ve vzduchu taková vlhkost. I okolní vegetace je sušší než místě, kde jsme spali posledně. Tipuji si, že to bude tím vápencovým podložím, ale kdoví, hlavně, že není tak nesnesitelně a je šance, že se lépe vyspíme.

Dnes jsme se hodně rozepsala, ale ten zážitek s palygorskitem jsem musela zapsat za čerstva a podrobně. Co s ním budu dělat, po mně prosím nechtějte vědět. Díky jeho skvělým vlastnostem, jej lze použít i jako léčivo - v případě průjmu funguje stejně jako běžně dostupné léčivo Smecta, které se vyrábí z jiného jílovému minerálu smektitu.