Pole s modrozelenou agáve

Pá 27.5. El Ranchito, Laguna de Santa María del Oro, 727 m.n.m.(Nayarit, Mexiko) – mezi agávovými poli, Tequila, 1139 m.n.m. (Jalisco, Mexiko)

Ráno je nádherné. Není zatím moc vedro, díky bohu. Už včera jsme se dohodli na způsobu cestování v tropech – dopoledne, kdy je teplota ještě snesitelná, budeme na místě, kde spíme, dáme se brzký oběd a přes to největší vedro se klimatizovaným autem přemístíme na jiné místo. Pokusíme se spát někde u jezera, kde by mohlo být trochu chladněji.

V kempu jsme parkovali jen kousek za bránou. Dál už se dojet naším velkým vozem nedalo.

Je to zvláštní, ale u jezera nebyli žádní (ale jako fakt žádní) komáři. Když kolem desáté cvičím na betonové terásce u jezera, pozoruji přitom motýly, vážky a ptáky, kteří lítají kolem stromu nade mnou. Po cvičení se jen převleču do plavek a jdu si zaplavat. Voda je krásně teplá, ani taková zmrzlina jako já se nemusí otužovat, prostě stačí vstoupit do vody a když člověk dosáhne dostatečné hloubky, prostě a jednoduše se ponořit a začít plavat. Voda je i docela čistá. Plavu daleko od břehu, Joli za mnou pluje na paddleboardu. Po nějaké době se vystřídáme, já balancuju v kleče na prkně, Joli plave za mnou. Když se nám bude dařit nacházet místa na spaní u jezer a přehrad, koupě paddleboardu se nám vyplatí. Děti to na něm opravdu baví a zabaví se s ním na docela dlouhou dobu. Koupili jsme i dvě záchranné vestičky, takže teď Joli jednu má na sobě.

Janek dopoledne chystá článek na blog o přestavbě auta, já cvičím, peču houskové pečivo a chystám oběd (vařené brambory, vajíčka natvrdo, zelenina a fazolový salát). Děti se různě koupou a hrají si.

Po obědě se naposledy rychle zchladíme v jezeře, naskakujeme do auta a už šplháme do kopce po těch serpentýnách. Když vyšplháme až nahoru, projedeme městečkem Santa Maria del Oro, nezamíříme na placenou dálnici, ale jedeme „po staré“, která je zadarmo a klikatí se mezi sopečnými kopci.

Venku je vedro, teploměr někdy ukazuje i 39°C. Zastavujeme naprosto minimálně. Jednou u výhledu na lávové pole, podruhé v městečku Ixtlán del Río. Janek má totiž hlad a touží po tacos. Parkujeme na hlavní silnici a míříme na jedno ze dvou náměstí. Nakoukneme do kostela, kde ve větru krásně cinkají křišťálové lustry. Městečko je pěkně vyzdobené barevnými praporky a vlaječkami z prostřihávaného papíru.

Janek vyhledá snad tu nejbarevnější taquerii ve městě, objedná dva kousky tacos od obou příchutí, abychom si mohli vybrat, které nám víc chutnají. Taqueria je rodinný podnik – babička opéká maso, tatínek ho krájí a obsluhuje, starší dcera uklízí. Tacos jsou zase jiné, ale princip je stále stejný – malá tortilla a maso, které se dochutí cibulí, koriandrem a omáčkou. Nemají tu limetku, což Joli dost chybí.

Vracíme se k autu. Spadne pár kapek. Ve chvíli, kdy nasedneme do auta, se regulárně rozprší. Období dešťů právě začalo. Prší jen chvíli, ale docela intenzivně. Teplota klesne z 35°C na krásných 19°C, ale po čase se zase oteplí na přežitelných 30.

Pořád se nemohu ubránit nepříjemnému pocitu, že nám auto v době naší nepřítomnosti někdo okamžitě vykrade. Doufám, že si tu časem zvyknu a tenhle pocit, stejně jako ostatní strachy, které tady v opravdovém Mexiku cítím, trochu otupí. Naštěstí se nám kromě té lopaty nic neztratilo, ale některá místa, kterými projíždíme vypadají opravdu chudě a člověka to trochu děsí.

Později odpoledne projíždíme přes městečko Magdalena a chvíli poté už dorazíme do Tequily, kde není žádný kemp. Rozhodujeme se, že přespíme za městem mezi políčky s agáve, cestou k Cascade Aqua Azura. Cesta tam je poněkud krkolomná, ale místo vypadá dobře. Všichni jsme unavení z toho vedra.

Večer se nakonec ochladí, pofukuje vítr a děti nemají větší problém usnout.

O nás Blog

Místa zkušenosti