Přejezd do Chichicastenanga

St 13.7. Fotbalové hřiště, Penajachel, 1565 m.n.m. (Guatemala) -  kemp Parque RV, camping y Ecológico Casa Tzocomá, Chichicastenang, 2049 m.n.m. (Guatemala)

Je teprve pátek a já už si nepamatuji, co se dělo ve středu. Když se snažím si vzpomenout, vybaví se mi ošklivá guatemalská městečka, nepříjemný provoz na silnici a jedna zatáčka za druhou.

Vezmu to popořadě: Možná jsme díky dřevěným domečkům a posekaným trávníkům v Belize zapomněli na nepořádek v Mexiku nebo mexická městečka přece jen nebyla tak neuspořádaná, ale to, s čím se setkáváme v Guatemalu nám vyráží dech. Domy jsou obvykle jednopatrové, ale protože ze střechy trčí silné železné dráty, vypadá to, jako by se někdo chystal ještě dostavět další patro. Rezavými dráty jsou zohyzděny všechny (no dobře, skoro všechny) budovy kromě školy a kostela. Flores bylo ve srovnání s průměrným guatemalským městečkem úplný Český Krumlov.

Také provoz na silnicích nám připadá ve srovnání s Mexikem ještě o třídu nebo dvě náročnější. Stejně jako tam, jsou tady díry v silnici, neoznačené retardéry a spousta motorek. Ale řidiči jako by pozbyli poslední smysl sebezáchovy a vrhají se do provozu bez rozmýšlení. V Mexiku bylo běžné předjíždět přes dvojitou nepřerušovanou čáru, v Guatemale dvojité čáry nemají, ale autobusy (autobusy !!!) předjíždějí v serpentýnách, do kterých nemohou vidět. Silnice vedoucí přes městečka či vesnice jsou úzké – jeden pruh v každém směru, vedle silnice je úzký chodník nebo úzký prašný pruh. Zaparkovat auto není prakticky kde, parkuje se tedy na silnici. Když měníte kola v servise, půlka auta trčí na silnici. Když opravujete motorku zaparkovanou na silnici, ležíte přitom na chodníku.

Tuk-tukáři jezdí asi ve všech zemích dost zběsile, přece jen si potřebují vydělat, ale překvapujeme mne jako zbytečně riskují lidé jedoucí na motorkách nebo na mopedech, jak nebezpečně se proplétají mezi jedoucí auty. Už jsme si zvykly, že přilby nikdo nenosí a že n a motorce jede celá čtyřčlenná rodiny, ale takové sebevražedné kličkování mezi auty, autobusy a tuk-tuky jsme ještě neviděli.

Serpentýny jsou vlastně z celého přejezdu to nejmenší. Prostě dvě hodiny kličkujeme skoro celých čtyřicet pět kilometrů.

Co se tedy jinak dělo? Ráno se česko-německé děti družily. Také jsme uklízeli a umývali auto zevnitř, dobírali vodu … Oběd jsme se dali na benzínce za jedním z ošklivých městeček – kluci měli hamburger, my holky jsme se najedli z vlastních zásob. Brzy odpoledne jsme dorazili do kempu v městečku se vtipně znějícím jménem – v Chichicastenangu, kde se vždy ve čtvrtek a v neděli koná velkých trh. Na ten čtvrteční se chystáme jít, Joli se na trh těší už z Baja california :-)

Joli uklízí rajčatovou pasátu vylitou do bedny, kde skladujeme potraviny.

Naše nálepky se množí jen velmi pomalu.

Po příjezdu se dáváme do kupy – ta cesta byla fakt příšerná a asi dvě hodiny nám trvá než se z toho zážitku vzpamatujeme. Pak vyrážíme na obhlídku městečka, abychom věděli, co nás zítra čeká. Městečko není hezké, stánků je tam spousta i dnes ve středu. Asi hodinku tam bloudíme, koupíme si rajčata k večeři a něco k pití a vracíme se do bezpečí a klidu kempu.

Kluci odpočívající.

Brána v Chichicastenangu.

Joli oblečená v tradičním místním oděvu.

V noci prší, prší a prší.