Přelet na Hawaii

Čt 29.12. hotel Sonder Lün, Inglewood, Los Angeles, 35 m.n.m. (Californie, USA) – hotel Wayfinder Waikiki, Honolulu 0 m.n.m. (Hawaii, USA)

Vrátit se po letech do Austrálie je náš velký sen. Dnes nás čeká nás další přiblížení k tomuto kontinentu – jedním šestihodinovým letem se ocitneme na půli cesty mezi Kalifornií a Japonskem – v Honolulu na Havajských ostrovech.

Tělocvična v hotelu.

Čekáme na první autobus.

Začít den cvičením v tělocvičně se mi osvědčilo. Je fajn odbýt si to hned po ráno, nenechávat to na pozdní odpoledne či večer. Cítím se příjemně nabitá a mám pocit, že aspoň jeden z úkolů daného dne mám splněný. Takže hned po snídani vyrážím na hodinu do fitka, protáhnout tělo a vypotit nějaké kalorie. Po deváté se osprchuju, zavolám babičce a pak se s chutí pustím do balení.

Myslím, že jen díky kurzu MBSR se z toho všeho neustálého balení nehroutím. Mám za sebou troje velké balení spojené se tříděním věcí a snižováním počtu zavazadel a ani jednou mi neujely nervy, tak jako se to stávalo dřív. Před kurzem jsem se cítila zcela zahlcená tím množstvím drobných úkonů, které musím zvládnout, aby nakonec vše skončilo pěkně uspořádané v taškách. Teď se mi daří pomalu ukrajovat jeden úkol za druhým a nesypat se z toho, že jejich tolik. I když tedy zrovna dnes je to naštěstí snadné – stačí vše prostě a jednoduše napěchovat do tří tašek a jednoho kufru. I tak mi to zabere víc než hodinu, ale pak je vše kromě mého oblečené sbalené a já ještě v posledních minutách před jedenáctou stihnout natočit krátké video o tom, jaké oblečení si oblékám na cestě kolem světa.

Janek během mého cvičení sbalili elektroniku a pak chvíli pracoval na počítači. Holky se dopoledne učily a Kuba si napsal deník a pak se poflakoval.

Těsně po jedenácté se odhlásíme na recepci, nahodíme si na záda batohy, do rukou vezmeme tašky a takto obtěžkání dojdeme 150 m na zastávku autobusu. Za šest dolarů dojedeme na přestupní stanici LAX Bus Centre. Tam se Janek zeptá, kterým autobusem máme jet k restauraci In-n-Out Burger, ze které se dobře pozorují letadla přistávající na letišti. Chvíli na něj čekáme a pak za dalších šest dolarů popojedeme dvě zastávky k restauraci.

In-n-out burger.

V In-n-Out Burgeru je kolem dvanácté pěkně narváno. My mezi ty davy lidí vstoupíme se všemi našimi zavazadly a chvíli jen zíráme kolem sebe a zavazíme. Pak se nám podaří tašky naskládat podél jedné zídky. Na dálku si vybereme z jednoduché nabídky – hamburger, cheese burger, dvojitý hamburger, hranolky. Nic víc, nic míň. Žádné speciality. Janek objedná, zaplatí a pak čeká. My hlídáme, kde se uvolní nějaký stůl. Jsme lehce napjatí. Přeci jen máme před sebou další středně dlouhý let.

Chvíli poté, co se nám podaří zabrat stůl pro čtyři (u musíme ho uklidit, protože rodina, co tam hodovala přes námi na něm nechala veškeré pozůstatky svého stolování a nemálo hranolek zanechala i na zemi pod stolem), dorazí Janek se dvěma malými červenými tácky s naším dnešním obědem. Burgery jsou vynikající, jsme si jistá, že lepší jsem v životě nejedla, ani na na farmářských trzích na Kulaťáku ani nikde jinde, v McDonald’s rozhodně ne. Houska je měkká, salát křupe a vše je zalité jakousi světlou omáčkou, která propojuje chuť ingrediencí. Mňam. Hranolky jsou domácí, připravené z brambor přímo před zraky hostů.

Bohužel je moc zima na to, abychom se cítili pohodlně u venkovních stolů, takže sedíme uvnitř a nemůže si naplno užít to, čím je restaurace kromě skvělých burgrů tak výjimečná (sotva bude náhoda, že je tu dlouhá fronta pěších i aut). Na místem kousek před restaurací totiž prolétají letadla přistávající na letišti a to proklatě nízko. Tak nízko, že máte pocit, že se musí dotknout vrcholků palem rostoucích v malém parčíku.

Bylo zajímavé sledovat tyto obry jak letí těsně nad zemí minimální přistávací rychlostí. Jak říkal náš kamarád Petr H. - doslova se “sraly vzduchem”.

Poté si zase nahodíme na ramena těžká zavazadla, chvíli se přeme, chvíli váháme, chvíli jde Janek na výzvědy, ale pak dojdeme na zastávku autobusu. Nasedneme (naštěstí po nás tentokrát řidička nechce 6 dolarů) a za chvilinku jsme zase na přestupní stanici, kde přestoupíme na autobus zdarma na letiště. Za peníze, které jsme ušetřili jízdou MHD oproti Uberu, si koupíme s Joli přeslazené nápoje v Starbucks.

Na odletu do Honolulu je nejnáročnější check-in. Zavazadla si musíme odbavit sami, nalepit na ně pásky s označením, odnést je na pás a předat zaměstnanci, který je zváží a uloží na pás. Pak musíme projít obvyklými kontrolami – narychlo ještě dopijeme jednu plechovku koly, litr pomerančového džusu a půl litru vody, aby pak rentgen odhalil dvě další plechovky s kolou a jednu lahev vody. Plechovky necháme zaměstnankyni vyhodit, teda vlastně je (deliberately abandon - dobrovolně opustíme) ale láhev si chceme nechat, takže je Janek s lahví vyveden ven, musí vodu vylít a projít kontrolami ještě jednou.

Terminál působí celý tak nově. Vše se jen leskne a blýská, nějaké třpytky jsou i v podlaze. Toalety jsou obří a je tu spousta kabinek, ale jeden typicky americký nešvar se vyskytuje i tady – na zemi leží v každé kabince několik menších i větších kousků nepoužitého toaletního papíru. Je to jako cesta časem zpět do dob než jsme přejeli hranice do Mexika. V Mexiku, Střední i Jižní Americe jsme viděli všelijaké toalety (a že některé byly fakt nechutné), ale nikde nebyla podlaha pokryta takovou podestýlkou.

Co mne překvapí je, že tu vidím několik psů. Co mne překvapí ještě víc je speciální místnost označená „pet relief“ (úleva pro mazlíčky), kam chodí pejskaři své miláčky vyvenčit. S dětmi tam nakoukneme – část podlahy je pokrytá umělým trávníkem uprostřed nějž stojí červený hydrant. Pochopitelně je tam i speciální odpadkový koš a Kuba si stěžuje, že to tam dost smrdí.

Let proběhne v klidu a míru. Děti se většinu doby koukají na filmy a my s Jankem pracujeme na počítačích, popřípadě Janek skládá videa na Instagram. Podaří se mi dopsat zápisky ze čtyř dní, což je úplný zázrak. Už mi nabíhal takový skluz, tak jsem toho byla nervózní a teď se mi ho povedlo konečně dohnat.

Opouštíme L.A.

Letiště v Honolulu je částečně otevřené. Ve vnitřním prostorách vládne chladná klimatizace, ale když procházíme chodbami, které jsou otevřené, je tam příjemně teplo a vzduch zvláštně voní. Všechny kontrolu proběhnou rychle, zavazadla dorazí všechna v pořádku. Když vyjdeme ven z letištní budovy je tma tmoucí, na většinu lidí čekají auta nebo se řadí do fronty na taxíky, které přijíždějí jeden za druhým. Janek zkouší objednat Uber, ale cena nám vyrazí dech – za nějakých 20 km chtějí přes 90 dolarů. To je na nás už opravdu moc. Děti jsou unavené, sotva se drží na nohou. Přejdeme do fronty na taxíky a doufáme, že jejich ceny budou nižší. Musíme chvíli čekat, taxíky už nejezdí jeden za druhým a taky potřebujeme, aby byl dostatečně velký pro nás pět a všechna naše zavazadla. Naštěstí to není problém, hned druhů vůz nás může svést. Cenu taxikář odhaduje na 45 dolarů a opravdu tomu tak je.

Když dorazíme na hotel, na recepci je takový vysoký mladík asijského vzhledu. Hned nás ubytuje, předá nám dvě karty od pokoje. Janek požádá o pět dek a on hned někomu vysílačkou zavolá. Když vyjedeme nově obloženou kabinou výtahu do dvanáctého patra, už tam na nás čeká jiný mladík s pěti hnědými dekami. Bohužel nám nefunguje karta, která otvírá pokoj, proto musí Janek ještě jednou na recepci. Když přijede výtahem podruhé, odemkne na první pokus.

Pokoj je stylově zařízený, ale malý a jsou tu jen dvě postele, které nejsou tak široké, jak jsou naše děti zvyklé z jiných pokojů. Když dovnitř vneseme všechny naše zavazadla (a že jich je opravdu hodně), velikost pokoje jako by se ještě od polovinu srazila. Kuba je tak unavený, že se jen do jedné svalí a okamžitě usne. Joli trochu skuhrá, ale nakonec se převleče. Ale Týna ten diskomfort těžce nese a snad hodinu nám to dává důrazně najevo. V situaci, kdy i my dospělí jsme unavení jak koťata, se emoce zvládají fakt těžko. Pokusíme se všechny zavazadla dát někam bokem, v uličce mezi postelemi vytvořím Jankovi lůžko ze dvou dek a třetí dekou se zakryje. Všichni usínáme kolem jedenácté místního času (tj. v jednu ráno času v Los Angeles a v šest ráno času v Buenos Aires).