Přejezd do Hondurasu
Pá 22.7. Restaurant Donde Maquel, Agua Salóbraga, 856 m.n.m. (Guatemala) - Hotel a RV Park El Bosque, Copán, m.n.m. (Honduras)
Ačkoliv je cíl dnešního dne jasný – přejet z Guatemaly do dalšího středoamerického státu v pořadí – do Hondorasu, velmi dlouho nám trvá než se na hraniční přechod dostaneme. Vlastně ani nevím, čím to je způsobeno, nejspíš kombinací vzdálenosti, situace na silnicích, potřeby zařídit několik drobností a častým zastavováním kvůli jídlu. Jednou zastavujeme u muzea, které je hned u cesty, Janek ještě vyplňuje on-line předregistrační formuláře. Večer zvládl jen jeden a vypsat další čtyři mu zabere akorát tolik času, co nám projít místní paleontoloické a archeologické muzeum, které je naštěstí zadarmo, protože my už nemáme skoro žádnou místní měnu, kterou bychom mohli zaplatit.
Před přejezdem do další země je dobré doplnit zásoby – vody, pohonných hmot a jídla. Jen s tím jídlem je třeba opatrně, ne vždy je povoleno převážet čerstvé ovoce, zeleninu, maso, mléčné výrobky. Doplňování toho všeho nám zabere nějaký čas. Hlavně ta voda – její hledání, parkování před provozovnou, domluva s ne zrovna chápavou obsluhou, samotné přelévání vody z garrafonů, platba a pak návrat zpět na hlavní silnici.
Československo navždy aneb když v roce 2022 vyplňujete on-line formulář pro příjezd do Hondurasu.
Oběd. Pak nám ta cesta n á hranice nemá tak dlouho trvat.
Na hranice, kde je výjimečně v jedné budově společně guatemalská i honduraská strana, přijíždíme kolem třetí odpoledne, což je docela pozdě. V iOverlanderu je na tak trochu jako fotopříběh popsaný postup na hranicích. Nevím proč, ale přeskočíme č. 1, což není problém, ale i číslo 2, což je problém, protože je to kovidová kontrola. Když jí projdete tj. prokážete se očkováním nebo testem, tak dostanete bílý papírek, na každou osobu jeden. My omylem tenhle krok přeskočíme, což je chyba, protože kvůli tomu se před nás pak dostane celý autobus.
Ze všeho nejdůležitější byly tyhle bílé papírky s kulatým razítkem a jménem.
Fronta je díky tomu dlouhatánská a čítá asi sto lidí. Děti jsou celou dobu v bezpečí auta, většinu vyřizování je možné zvládnout bez nich. Jediná chvíle, kdy je potřebujeme, je při přihlašování na imigračním. Tam máme poprvé za celou dobu smůlu nepříjemného úředníka. Špatně mu rozumíme a přitom je nutné, abychom my dospělí otiskli své prsty na speciální destičku a všichni se vyfotili. Provést tohle vše ve správném pořadí není zrovna snadné, ale nakonec to zvládneme a můžeme postoupit dál v procesu. Už je totiž 17:45, podle všeho v 18:00 jim tu končí směna a my musíme stihnout ještě odhlásit a přihlásit auto. Naštěstí úřednice, které to mají na starosti, jsou milé, i když už asi taky chtějí mít padla, ale zároveň nechtějí, abychom na hranicích uvízli. Všechny procesy tedy urychlují a těsně po šesté je vše hotovo a můžeme projet do Hondurasu.
Parkujeme na hraničním přechodu,
Zapomněla jsem ještě naspat o speciálním obchůdku, kam je nutné aspoň třikrát zajít něco okopírovat, a nakonec i zaplatit poplatek za TIP do Hondurasu. Opět totiž z nepochopitelných důvodů není možné zaplatit úředníkům, ale je nutné jít do „Tindy“, kde prodávají vše od piva, přes chipsy, toaletní papír a zubní pastu, a mimo jiné taky kopírují oficiální dokumenty a ukládají peníze na bankovní účet. Jako bonus je tam i směnárna. To vše zvládá obsloužit jeden pán.
Přejedeme tedy na honduraskou stranu, jsme překvapeni kvalitou silnic (nejsou asfaltové, ale z betonových panelů). Kousíček za hranicemi je významné archeologické naleziště Copán a u něj je malé městečko. Zastavujeme u předem vybraného hotelu a RV parku, který vypadá poměrně luxusně. Milé slečně recepční platíme kartou rovnou za dvě noci (dohromady 500 lempir čili 500 Kč), parkujeme za recepcí, od které se prochází mezi obřími kořeny obřího fikusu elastika.
První dojem z honduraských silnil je skvělý Po těch guatemalských se nám stýskat rozhodně nebude.
Po večeři si na recepci vyzvedneme klíče od jednoho pokoje, abychom se tam ve sprše mohli umýt. V první várce je Janek a Joli. Chvíli poté, co odejdou, začne pršet. Spíš lít. Když Joli přiběhne osprchovaná zpět do auta, Týna ji prosí, aby jí ukázala, ve které chatce je sprcha. Obě holky spolu vyrazí do deště, ale za dvě minuty se vrací, s tím, že Joli nenašla tu správnou chatku. Týna je naštvaná. Chápu ji, několik dní jsme se pořádně nesprchovali, už to vážně všichni potřebujeme, zvlášť v tomhle vlhkém klimatu. Asi po půl hodině, kdy fakt lije, dorazí konečně Janek. Trochu se směje, že Joli nenašla sprchu, ale když nás tam v dešti vede, tak se napoprvé také nestrefí. Je tak příjemné ze sebe spláchnout ulepenost posledních dní.
V noci prší a prší. Teplota vzduchu je ještě snesitelná, spíme lehce zakrytí.