Od benzínky k benzínce

Po 7.11 benzínka Copec (Chile) – benzínka (Chile)

Čím déle jsme v Chile a čím více se vzdalujeme Bolívii, čím jsme dál od rovníku, čím rychleji jedeme po dálnici a čím déle se sprchujeme horkými sprchami, tím nám připadá  méně uvěřitelné, že ještě před nedávnem jsme se na silnicích vyhýbali hlubokým dírám, že jsme se místo sprchování polívali vodou z kýble, že jsme nakupovali jen na trzích, že benzínky byly jeden velký zaprášený plácek, který hlídal týpek s brokovnicí, že kolem silnice žili lidé v chýších z plechu a přepravovali se na korbě náklaďáku.

Cestovat v Chile je tak snadné. Uhánět po dálnici, zastavit na benzínce, dobrat legálně naftu a dát na párek v rohlíku, osprchovat se zdarma na odpočívadle, naobědvat se u piknikového stolu, projít se po zavlažovaném trávníku, nakoupit plný vozík potravin v supermarketu, zaplatit kartou bez nutnosti prokázání se pasem. Jsme zpátky v civilizaci a život je tak snadný. Nebo jsme zpátky ve světe, který známe, a život je snadný, protože víme, jak to tady chodí?

Teprve teď si uvědomuji, jak byl život ve Střední Americe a na severu té Jižní pro nás náročný.  Kolik fyzických i psychických sil nás stály i ty nejobyčejnější činnosti, které k cestování patří – jízda po silnici a chůze po chodníku. Chodníky (když už vůbec existovaly) byly rozbité, plné děr a nejrůznějších překážek, odpadků, uvolněných dlažebních kostek a psích exkrementů, z poloviny zastavené stánky s jídlem nebo nich leželi pouliční psi, které bylo nutné obejít. Ráda bych tohle všechno uměla brát nějak s lehkostí, ale bylo to pro mne často těžké, spousty toho jsem se štítila nebo se bála.

Silnice byly nepředvídatelné. Řidič i spolujezdec museli být neustále ve střehu. Díra hluboká tak, že kdyby do ní člověk najel v plné rychlosti, urvalo by mu to kolo, mohla číhat kdekoliv. Nejzrádnější byly silnice, které dlouhou dobu neměli jedinou vadu a pak šup, zničehonic jedna díra vedle druhé přes celou šířku vozovky.

Ještě těžší bylo koukat se půl roku na (z našeho pohledu) lidskou bídu všude kolem – neomítnuté maličké domy, udusaná hlína na dvorku místo dlažby, prádlo sušící se na plotě, slepice, krávy, kočky, psi všude, místo vykachlíčkované koupelny s horkou vodou ve sprše, jen betonový dřez vedle domu, batolata hrající si na prašné zemi místo na měkkém koberci, houpací sítě místo pohovek, květiny zasazené ve starých pneumatikách nebo barevně natřených PET lahvích, ženy myjící si vlasy v lavóru venku před domem v 10°C, tolik a mnohem víc. Stavební suť navezená podél silnic, odpadky všude, odpadky v pytlích u sloupů pouličního osvětlení čekající na popeláře. Časem si člověk zvykne, otupí, ale nepodařilo se mi zvyknout si tak, že by mi to nevadilo. Snažila jsem se necítit k tomu odpor, ale nešlo mi to.

Na jednu stranu jsem ráda, že jsem v zemi, kde je to pro nás snadné, na druhou stranu mám pocit, že ta nejzajímavější a nepodstatnější část naší cesty kolem světa, je za námi a že už nás čeká jen krásná příroda v zemích, které jsou jako ta naše, a, že ty země, které se nám bolestivě zadřely hluboko pod kůži a měly šanci v nás něco změnit, necháváme za sebou.

Konec úvah, které nevím, jak ukončit. Zpátky k deníkovým zápisům, které prostě jen popisují realitu našich dní a nekladou otázky.

Celé dopoledne strávíme činorodou prací na benzínce. V Bolívii nám za jízdy upadla SMRT – sprchový stan. Dlouho jsme ho vozili a dvakrát denně přemísťovali z budky do kabiny a zase zpět. Až dnes došlo na to, že jsme ho připevnili zase na ohrádku, kam patří. Správně by měl být přišroubovaný k železným konzolám, ale ty se nám nepodařilo k ohrádce připevnit. Konstrukce byla připevněná elektrikářskými páskami, které se časem prodřely a v jedná zatáčce jsme uslyšely ránu, Joli z okýnka viděla, jak něco odletělo ze střechy a když jsme zastavili a šli se podívat, co to bylo, ležela na zemi „SMRT“.

Dnes si tedy po více než týdnu připevníme zpět na místo.  Je to otázka chvilky. Na benzínce se ale zdržíme tím, že uklízíme po drobné nehodě, která se stala před dvěma dny – do bedny pod zadními sedačkami nám vyteklo asi půl litru trvanlivého mléka. Všimli jsme si toho tehdy těsně před uložením dětí a Joli s Jankem z posledních sil vytřeli to nejhorší. Dnes bylo nutné vytřít tu část mléka, která natekla pod podlážku v kabině. Spolu s mlékem tam byla spousta další špíny a tak to zabralo docela dost času, protože když už člověk vytírá podlahu vezme přitom i stěny a schůdky. Očista kabině prospěla – vyklepaný koberec, otřené povrchy, vynesené odpadky. Radost pohledět.

Jako odměnu za dobře odvedenou práci (a taky jako značnou časovou úsporu) si dáme oběd v restauraci nad dálnicí. Docela obyčejný fastfood – hamburger, pizza, hranolky a salát. V čistém moderním prostředí. Pořád jsme v šoku z toho, co je najednou standard pro celou zemi, ne výjimka existují pouze v hlavním městě.

Pak už konečně vyrazíme na cestu a jednou delší přestávkou v supermarketu jedeme až do desíti do večera. Za celého odpoledne ujedeme necelých 400 km, na noc zastavíme na další benzínce.

Ach tyhle benzínky značky Copec. Jsou trochu jako přes kopírák, ale v tom nejlepším slova smyslu. Venku zelený krátce střižený trávník, pěkně udržovaná zeleň, jinak beton všude, moderní a čisté toalety, horké sprchy za mírný poplatek (800-1000 chilských pesos, asi 25 Kč), místo na zaparkování, pitná voda u venkovního umyvadla zdarma, vzduch na dofouknutí pneumatiky, wifi zdarma, občerstvení nebo restaurace. Spousta zaměstnanců, kteří starají o čistotu a pořádek. Sen každého cestovatele vlastním autem.