Šibuja - Nákupy v obřím papírnictví

St 4.1. Tokyo (Japonsko)

Pořád jsme ještě trochu časově napřed, vstáváme brzy (no já bych klidně spala do osmi, ale v takhle malé bytě to prostě není možné a vstávám se ostatními). Po všech těch dopoledních rituálech, vyrážíme metrem na slavnou křižovatku Shibuya Crossing.

Výhled za našeho balkónu doprava.

Výhled za našeho balkónu doleva.

Trocha výtvarné výchovy po ránu.

Shibuya Crossing, je populární přechod ve čtvrti Šibuja v Tokiu, který se nachází se před východem ze stanice metra Shibuya. Vozidla se zastavují všech směrech, aby chodci mohli zaplavit celou křižovatku. Je to nejrušnější přechod pro chodce na světě, kde najednou přechází až 3000 lidí.

Socha psa Hačiko, nacházející se mezi stanicí a křižovatkou, je častým místem setkávání místních. Kolem tohoto místa se doslova točí děj románu Sejdeme se na Šibuji od české autory Anny Cimy.

Na přechod hledí tři velké televizní obrazovky namontované na okolních budovách a také mnoho reklamních nápisů. Pobočka kavárny Starbucks s výhledem na přechod je jednou z nejvytíženějších na světě. Shibuya Crossing bývá někdy přirovnáván ke křižovatce Times Square v New Yorku a křižovatce Piccadilly Circus v Londýně.

Vstup do metra.

Nádraží Šibuja

Shibuya crossing - slavná křižovatka.

Hledíme na křižovatku seshora ze stanice metra a jsme z ní trochu zklamaní, protože slibované davy se v tuto denní dobu nekonají. Najdeme si cestu dolů na chodník a propleteme se mezi lidmi k soše psa Hačiko. Děti se u ní vyfotí, pak přejdeme přechod a zapadneme do úzkých a rušných uliček této živé čtvrti. Je to tady dost jiné než v místě, kde bydlíme. I lidé chodí oblečení méně elegantně než nedaleko Roppongi Hills.

Naše tři děti a socha psa Hačiko.

Janek nás naviguje k obchodnímu domu Tokyu Hands. Vejdeme dovnitř bočním vchodem, kde je jen výtah a k němu rozpis pater, podle kterého to vypadá, že se v obchodním domě nejspíš brzy ztratíme. Ve skutečnosti to není tak zlé – obchodní dům je zajímavě řešený – je dělený na tři části (jakoby věže), které mají mezi sebou výškový rozdíl rovný jedné třetině patra. Když vyjedeme nahoru, scházíme spirálovitě dolů až se postupně během asi dvou hodin skutálíme až do přízemí. V mezičase toho nakoupíme opravdu spoustu – samolepky, washi pásky, dopisní papíry, barevné papíry a čtvrtky, společenskou hru, nůžky (raději rovnou troje, abychom nehradily ty vyhozené na letišti v Los Angeles), jídelní hůlky, lahev, …

V obchodním době Tokyu Hands je ode všeho něco málo – jsou tu výtvarné potřeby, papírnictví, potřeby na nejrůznější tvoření, domácí potřeby, zavazadla, elektronika. Ach, tolik japonské krásy a roztomilosti. My holky si to užíváme, Janek čeká a trpí. Kuba si chce koupit černé jídelní hůlky. Ty mají jen v sadě po asi 20 kusech, vezmeme je tedy všechny. Pak touží je černých skládací nůžkách. Jenže ty se mi nezdají úplně praktické, takže mu místo nich koupím stejném jako si vybraly holky, jen v jiné barvě. Ty s emu pochopitelně nelíbí.

Čtvrť Šibuja (Shibuya).

Tokyu Hands.

Washi pásky, jeden kousek za 29 Kč.

Vybíráme samolepky.

Platíme na pokladně.

Úplně dole zaplatíme za všechno vybrané zboží (kromě výtvarných potřeb, ty se platily už na oddělení), prokážeme se pasem a díky tomu nám vrátí daně (což činí 10%).

Když vyjdeme ven z Tokyu Hands jsme unavení a hladoví. Potřebujeme se najíst ideálně okamžitě. Všude kolem je sice spousta různých podniků, ale se ještě pořádně neorientujeme a nerozumíme japonským znaků, je těžké si něco vybrat. Před restaurací, která má chutně vypadající menu za výlohou znázorněná opravdu realisticky, je velká fronta, kterou nemáme sílu vystát (navíc dětem se to jídlo nelíbí). Někde na obrázku zahlédneme pizzu, tu všichni odsouhlasí a tak vyjedeme do patra za obrázkem. Vůbec netušíme, co nás čeká. Ujme se nás servírka, ukážeme jí, že je nás pět a ona nás po chvíli uvede ke stolu. Na účet zapíše náš příchod, řekne nám ceny a my máme hodinu a půl na to, abychom se najedli kolik potřebujeme. Náhodou se nám podařilo najít restauraci All you cen eat (vše, co můžeš snít). Děti jsou spokojené, chodí si samy pro maličkou kousky pizzy s podivnými příchutěmi. Nalévají si nápoje. Tohle jsme potřebovali – teplé jídlo hned a dle vlastního výběru (ve skutečnosti výběr není moc velký, ale trefil se do toho, co naše děti jedí. Janek se přejí tak, že kromě kimchi k večeři ten den už nic nejí. Já ujíždím na světle zeleném rosolu s příchutí zeleného jablka. Kuba na restauraci vzpomíná ještě v Kjótu.

Oběd v All you can eat restauraci. Servírka se sama nabídla, že nás vyfotí všechny. Děkujeme.

Shibuya crossing odpoledne.

Kamarádky v metru. Týna s všimla, že kamarádky tady v Japonsku často chodí podobně oblečené.

Pak vyrazíme rovnou na metro, jsme utahaní a máme toho tak akorát dost. Nemá cenu to lámat přes koleno a vymýšlet něco dalšího, děti by už to nemusely dát v pohodě. Na křižovatce Shibuya Crossing je už spousta lidí, konečně můžeme zažít to pravé šibujské přecházení v davu. Když míjíme sochu psa Hačiko, všimneme si, že na fotku se sochou se už stojí fronta (pěkně spořádaná, jsme v Japonsku).

Zpět jedeme opět metrem, tenkrát s jedním přestupem, což se ukáže jako problém – nějak vyjdeme ze systému, který nám „sežere“ lístky a tak si musíme koupit nové. Když dorazíme do bytečku jsme utahaní jako koťata. Tolik dojmů, chození a stání. Snad dvě hodiny se intenzivně povalujeme. Když nabereme síly, je tma a ještě vyrazíme na krátkou procházku do knihkupectví spojeného s kavárnou Starbucks. Kocháme se krásným prostředním, prohlížíme si knihy a další prodávané zboží. A ještě intenzivněji se cítíme jako socky mezi všemi těmi vlněnými kabáty.

Na pokoji byla skoro pořád zima. Klimatizace neměla dostatečný výkon, aby ho vytopila a menšími okny dost táhlo.

Malý chrám u nás na ulici.

Knihkupectví a Roppongi Hills.

Kavárna Starbucks spojená v knihkupectvím.

Suché rýžové nudle k večeři, to je teď u nás hit.

Cestou zpět vyzkoušíme druhý supermarket, který je menší a plný lidí. Nakoupíme si večeři, jen Kuba si nic nevybere. Po večeři si děti píšou deníky, Janek usne jako první, děti po něm, jen já ještě chvíli do noci využívám toho, že je volný počítač a zapisuju deníkové zápisky do wordu.

Už zase hnětu :-)