Máme auto!

Po 7.2. - New Jersey

Vzhůru jsme od 4:30. Budíček se nám denně posouvá zhruba o hodinu, za dva dny budeme vstávat už jako do práce.

Dnes je velký den, Janek jede vyzvednout naše obytné auto do přístavu v Newarku, kam připlulo na velké lodi z Belgie.

Já s dětmi zůstávám v motelu, během dopoledne přenosím všechny naše věci do jednoho pokoje. Pokoj v motelu stojí přes 100$ za noc, což nám přijde docela drahé. Zůstanu tedy s dětmi v jednom pokoji, kde jsou dvě manželské postele, a Janek bude poslední noc spát v autě.

Čekání na Janka trávíme na pokoji učením, čtením a hraním na mobilu. Venku je zima a poprchává.

Janek má plánu napsat samostatný článek o přepravě auta přes oceán. Já jen podrobně rozepíšu to proč, vyzvedávání trvalo tak hrozně dlouho.

Fotka z přístavu.

Kvůli delšímu stání auta v přístavu, bylo nutné zaplatit 27 dolarů. Což se zdá jako snadný úkol, problém ale spočíval v tom, že nebylo možné zaplatit na místě - ani hotově ani kartou. Bylo nutné zavolat někam do Arizony, nadiktovat číslo platební karty paní, která ho zadala do systému. Ani to by byl až takový problém. Zádrhel spočíval v tom, že do systému bylo nutné zadat PSČ. Janek několikrát vyzkoušel všechny čtyři naše platební karty. Nefungovala ani jedna.

Mezitím odešli chlapi z přístavu na oběd (na hodinu a čtvrt !!!). Pak se podařilo Jankovi paní přesvědčit, že možná existuje možnost, jak nezadávat PSČ. Paní takovou možnost v systému skutečně našla a najednou platba proběhla. Hurá, teď už jen počkat na chlapy až přijdou z oběda a auto bylo konečně zase naše.

Naše obytné auto dorazilo do USA k naší velké radosti zcela v pořádku.

K motelu přijel Janek kolem druhé odpoledne vyklepaný a promrzlý. Auto bylo naštěstí úplně v pořádku. Na první pohled nic nechybělo, ani nebylo nijak poškozené. Až později jsme zjistili, že zmizela jedna pevná plastová bedýnka, kterou jsme měli v kabině. Vzhledem k tomu, že se mohly ztratit daleko cennější věci, jsme nad tím mávli rukou.

První nákup v mega velkém supermarketu.

Naše první cesta vedla do Walmartu. Už jsme totiž opravdu neměli, co jíst. Snažila jsem se sice objednat přes Uber pizzu, ale nedařilo se mi ani po půlhodinové snaze. Ve Walmartu jsme nakoupili hlavně spoustu čerstvého ovoce a zeleniny.

Janek řeší s obsluhou benzínky, kterou redukci použít.

Proběhly také první dva pokusy o nabrání propanu do nádrže, kterou máme pod autem. Bez plynu nemůžeme vařit a neohřívá se nám teplá voda. Topení máme naštěstí na naftu. Nejdřív jsme jeli k benzínce, která byla hned za motelem. Po několika minutách se obsluze podařilo napojit hadici na nádrž (bylo třeba několika redukcí), ale při puštění plynu se od spoje kouřilo a obsluha odmítala v napouštění pokračovat. Poradila nám ale, kde jinde ještě mají propan.

Na příkazy a zákazy jsou Američané specialisti. Jedna cedule nikdy nestačí, je potřeba mít nejméně dvě.

Nádrž na plyn. V Evropě směs propanu a butanu, tady mají zřejmě jen propan.

Přejeli jsme tedy ke společnosti U-Haul, ale při napouštění opět ucházel plyn. Až později jsme zjistili, že maličko plynu se do nádrže přece jen napustilo, což nám umožnilo uvařit si aspoň kafe nebo ohřát vodu na čaj.

Večer jsme se vrátili tak unavení, že jsme jen něco snědli (konečně nějaké lehké jídlo) a šli brzy spát.