Mesa Verde

Po 21.3 Mesa Verde RV Resort - Mesa Verde – park ve vesnici Cahone

Ráno nikam na nespěcháme. Po všech ranních operacích, se ještě jdeme naložit do vířivky a pak osprchovat. Z kempu tedy odjíždíme v jedenáct.

Výhled z kempu směrem k NP Mesa Verde.

Snídaně - mazancové buchty s nutelou a jogurtem.

Dopolední vířivka.

Naštěstí kemp je asi míli od návštěvnického centra národního parku, které něco mezi informacemi pro návštěvníky, muzeem a obchodem se suvenýry. Kupujeme pohledy do cestovních deníků a samolepky na auto, ptáme rangerek na nějaké tipy a děti dostávají sešitky s úkoly pro malé rangery.

Z návštěvnického centra.

Děti tyhle sešitky nadchnou. Úkoly jsou rozdělené podle věku (5-7 let, 8-9 let, 10-12 let). Kuba tedy dělá ty nejjednodušší, holky ty nejtěžší. Zrovna v tomhle parku se úkoly týkají především Indiánů, kteří několik set let pohoří Mesa Verde obývali, a pak během jedné či dvou generací, místo navždy opustili. Stalo se tak ještě před objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem, někdy kolem roku 1300. Opuštěná obydlí Indiánů byla objevena až koncem 19. století a velmi rychle začala být památkově chráněna.

Zábava se sešitky plnými úkolů.

Oběd, Je super, že můžeme jíst v teple, když je venku sníh, mráz a ledový vichorec.

Poobědové kafe v Mesa Verde. Sníh a studený vítr.

Zatímco děti studují sešitky, zamíříme do vnitra parku. Je zima, děsně fouká, místy leží sníh. Cestou je několik zastávek, kde stačí vyskočit, popojít pár metrů, vyfotit zajímavý výhled a zase naskočit do auta. V tom studeném severáku se nám ven moc nechce. Na jednom takovém místě zastavujeme, zatímco já ohřívám párky (zase párky, nemám je ráda, ale děti a Janek je milují), Janek s Týnou bojují venku s větrem. Po obědě se i my ostatní odhodláme a kocháme se výhledy.

Kvůli zimnímu období je šást parku uzavřena úplně, další část je uzavřena kvůli opravám silnici a ani v té otevřené části parku není otevřeno úplně vše. V tom máme trochu smůlu. Štěští máme v tom, že tu skoro nikdo není. Obrovská parkoviště zejí prázdnotou. Nikde nemusíme čekat fronty.

Park si prohlížíme klasickým americkým způsobem – kousek popojet, vyskočit za auta, prohlídnout zajímavost, naskočit do auta, kousek popojet … Za začátku vystupuje k vykovaným základům zemljanek, což není zrovna moc zajímavé. Vlastně máme chvílemi pocit, že kvůli zimní uzávěře, neuvidíme žádné pueblo pod útesem. Ale nakonec ho uvidíme a na jedno. Je to velmi silný zážitek, který fotka nedokáže přenést.

V dětské knížce o národních parcích píšou, že jeden z domečků se dá prolézat. Člověk se k němu dostane po žebříků a v domečku musí lézt chvílemi po čtyřech. Radši o tom dětem ani neříkám, aby se netěšily zbytečně. Když už to vypadá, že cesta k onomu domečku pod převisem je otevřená, dovoluji si se těšit. I děti vypadají nadšení ze toto, že půjdou asi kilometr zajímavým terénem. Po pár metrech na cestě, je najednou uprostřed cesty závora, že trail je uzavřený. Zklamání z nás přímo čiší. Nechápeme, proč to nebylo napsané už někde dřív.

Vracíme se zklamaně a lehce naštvaně k auta. Nasedáme a míříme ven parku. Ještě cestou zastavujeme u Far View Village. Což by mělo být několik zajímavých míst spojených kraťoučkým okruhem. Za začátku je to nic moc, ale pak přicházíme k základům docela velikého domů. A v těch základem se může chodit. Pokojíčky jsou malinkaté. Největší zážitek je, že děti mohou prolézt po čtyřech do jedné kivy. To jim vynahradí všechna předchozí zklamání.

Můžeme tedy z parku spokojeně odjet a zamířit na západ do série národních parků v Utahu. Původně jsme měli v plánu v Mesa Verde strávit dva dny – jeden takhle objížděním památek, druhý nějakým delším výletem. Vzhledem k tomu, že většina parku je zavřená a cesty divočinou jsou dle informací rangerky, buď zakryté sněhem nebo rozblácené, rozhodujeme se, že to pro nás nemá cenu a že raději přejedeme na západ.

Děti si v autě dodělávají úkoly. Hlavně Joli a Kuba to dost prožívají. Je to lekce dějepisu, přírodovědy a angličtiny v jednom. Doufám, že slovíčka „turkey“, „pine“, „clay“ a „corn“ si děti budou pamatovat už na vždy.

Krajina v Coloradu je jak z nějakého westernu. Pláně, kopečky a v dálce vysoké zasněžené hory. Na pastvinách se pasou koně. K tomu nádherný západ slunce.

Na noc zastavujeme v malém suchém parčíku přímo u silnice. Jsou tam suché záchody, piknikové stoly (na které je ale zima) a rovná plocha. Za plotem se pase kůň. Fouká ledový vítr. Signál je dobrý, fotky na blog se přes data nahrávají rychleji než na wi-fi v kempu.