Lucky Bay poprvé

Čt 9.3. Scaddan Rd Old Stockpile Site, Coolgardie-Esperance Highway, (Western Australia, Austrálie) – u vysílače, křižovatka silnic Fisheries Road a Jim Ovens Road, Shire of Esperance, (Western Australia, Austrálie)

Když se před námi otevře pohled na pláž s bělostným pískem a světle tyrkysovými vlnami, chráněnou ze všech stran žulovými útesy, doslova vydechneme úžasem. Hned je nám jasné, proč je tábořiště Lucky Bay Campground v národním parku Cape Le Grand tak beznadějně plné až do května. Takovou krásu si všichni chtějí užít. Naštěstí se k pláži dá přijet i jen na denní návštěvu. Stačí zastavit na day-use parkovišti a seběhnout pár metrů mezi keři a už jsme tam. Je chladno, zataženo a fouká studený vítr, na koupání to moc není, ale kochat se dá i tak.

Dopolední nákup potravin.

Frenchman Peak, žulový kopec, na který se dá vylézt.

Bezpečnou zátoku “objevil” Matthew Flinders v roce 1802. Jednou večer nemohli dlouho najít vhodné místo pro kotvení a na volném moři nemohli zůstat kvůli skalám a ostrůvkům všude kolem. Takže jim docela teklo do bot. Když pak našli haluzí tuto zátoku, pojmenovali ji Lucky Bay.

Tahle pláž je jako za odměnu. Za všechno to kempování na odpočívadlech, nepříjemnou Esperance, dopolední uštěkaný nákup, problémy s dobíjením notebooků a špatným signálem a hlavně za tu nepříjemnou ponorku posledních dní, která nás konečně začíná opouštět. K obědu si dáme grilované kuře ze supermarketu, zase si vzpomeneme na americkou matku čtyř dětí, která nás všech pět nabrala v dešti v Hollywoodu do auta a poradila nám toto levné hotové jídlo.

Křemenný písek se údajně nejbělejší v celé Austrálii.

Po obědě chvilku výdech nádech, pak se rozdělíme. Janek a mladší děti zůstávají na pláži, my s Týnou vyrážíme na kratší trek do sousední zátoky Thistle Cove. Už tak dlouho jsme se nedělili, že nám to teď přijde extra vhod. Celou dobu poctivě šlapeme, nefotíme a mluvíme o Jankovi (to je důsledek té ponorky). Cestou tam jednou zastavíme na velké kamenité ploše, na půl vypijeme plechovku Coca-Coly a pak pokračujeme dál.

Kuba si stěžoval, že jemný, ale ostrozrnný písek nejde vůbec kopat.

Na konci se chvíli pokocháme, otočíme se a stejnou cestou, jakou jsme přišly, se vracíme zpět. A pak se to stane. Zničehonic se Týně, která kráčí přede mnou, motá mezi botami had. Spíše menší kousek, ale přímo pod nohama. Nejsem schopná slova, jen na to zírám a teprve, když je pryč, zvládnu zakoktat: „Hhhaaad!“

Naštěstí se nic nestalo. Týna tvrdí, že se na cestu dívala a žádný had tam nebyl. Já jí to věřím. Asi jsme ho vyplašily, když se hřál na prudším kraji stezky a vlastní nešikovností sklouzl Týně přímo pod nohy. Nepříjemná zkušenost.

O půl páté jsme zase na pláži. Vezmu si ručník a vyrazím se osprchovat na tajňačku do kempu. Teče tam teplá voda, na dvě zmáčknutí spouštěcího tlačítka jsem umytá. Pak se vrátím na pláž, postupně to všechno sbalíme a zamíříme mimo národní park.

Míříme na tábořiště na pláži, ale už jsme unavení, a tak, když se nám podaří najít odbočku vedoucí k vysílači, vydáme se po ní a zastavíme kousek bokem od silnice, kryti řadou eukalyptů. Místo nám svým charakterem – není to zakázané, tak je to povolené – připomíná místa, na který jsme spávali dřív v Jižní Americe a USA. Zmocní se nás mírná nostalgie a večer vládne v busíku pohoda a dobrá nálada.

Držíme bokem větve toho keře, aby nepoškrábaly busík, když bude kolem nich projíždět.

Telstra vysílač při západu slunce.