Nazca

Čt 6.10. benzínka Grifo Gianpiero, Nazca, 550 m.n.m. (Peru) – parkoviště naproti restaurace Paraiso, Flor de Huallhua, 2470 m.n.m. (Peru)

V Nazce jsme byli již před čtrnácti lety. Autobus nás tam vysadil velmi brzy ráno, žaludek jsme měli po noci strávené na sedadlech jako na vodě. Ranní let letadlem nad pouští nám jej neuklidnil, ale byl to nezapomenutelný zážitek. Samotný let malým letadlem, pouštní krajina z ptačího pohledu, dlouhatánské rovné čáry a jiné geometrické útvary v poušti. Samotné slavné obrazce na nás tehdy tolik nezapůsobily. Stejný zážitek bychom chtěli dopřát i našim dětem.

Ráno tedy vstaneme dřív než obvykle. Díky brzkému uložení ke spánku, jsme se krásně vyspali. Dokonce i Joli a já vstáváme zcela dobrovolně takhle brzy (o půl sedmé). Po snídani přejedeme na parkoviště k letišti. Tady je ještě třeba poznamenat, že jsem včera upekla táč s borůvkami, který chutnal Joli i Kubovi. Asi půlka jej od včerejška zbyla a tu půlku teď posnídali Janek s Kubou. Vtipné je, že jsem do táče omylem dala solené máslo. V prvním peruánském supermarketu, kde jsme nakupovali, totiž jiné než to solené neměli a tak jsem koupila aspoň to slané s tím, že na pečení bulek to nevadí a namazat si jím housku a položit na to šunku nebo sýr taky půjde. Potom se mi v dalším obchodě podařilo najít nesolené máslo, takže jsem ho hned koupila, abych měla něco na sladké pečení. Jenže když jsem pak chystala těsto na kynutou bublaninu, použila jsem omylem to solené. V samotném kynutém těstě se trocha soli ztratí, ona je tam totiž sůl vlastně potřeba, asi aby přebila chuť kvasnic. Já si navíc, vždycky když peču sladké kynuté těsto, vzpomenu si na svoji babičku, jak jednou zapomněla osolit těsto na koláče a pak celá nešťastná ty koláče solila až po upečení.  Jenže já jsem použila slané máslo nejen do těsta, já jsme ho použila i na drobenku. Nikdo to ale nepoznal a všem buchta chutnala :-)

Interiér letiště. Po ránu tam bylo prázdno.

Posádka letadla těsně přes odletem.

Fotka z roku 2008. Tu oranžovou softshelku máme doteď.

Ale zpátky od pečení, k našemu dnešními zážitku. Na letišti jsme první turisté. Zastavíme na prázdném parkovišti, hned si nás tam odchytí pán z jedné agentury a nabídne nám skvělou cenu – 70 amerických dolarů za dlouhý let nad pouští. Podle aplikace iOverlander víme, že dlouhý let stojí i víc, takže to bereme. Zaplatíme (kromě těch 70 USD je třeba zaplatit ještě asi 30 solů jako letištní taxu a dalších 46 solů jako nějakou jinou taxu, je to hromada peněz, ale nelze jinak). Pak si dáme kafe a čekáme. Kolem půl deváté dovezou minibusy na letiště další turisty, po deváté startují první letadla. Naše osmimístné letadélko odlétá až později. Nemůžeme se už dočkat. Děti se pohádají o to, kdo kde bude sedět. Spolu s námi letí starší Peruánec, který už mnoho let žije v USA. Zasedací pořádek v letadle nakonec určí kopilotka, což Joli obrečí, protože na nic vyjde místo vedle onoho staršího muže. Týna sedí vedle Janka, já vedle Kuby.

Letíme !

Nasoukáme se na určená místa, připoutáme se, nasadíme si sluchátka a už se rozjíždíme a vzlétáme. Letadlo je malé a ve vzduchu sebou docela hází. Nic hrozného, ale naše žaludky to cítí. Letíme nad pouští, nad každým obrazcem se letadlo nakloní nejdřív na jednu stranu a poté na druhou, aby pasažéři jej dobře viděli na obou stranách letadla. To našim žaludkům nepřidá. Na Instagramu jsem po letu dala tipovací „soutěž“, kdo tedy nakonec zvracel. Schválně jestli se trefíte i vy:

a)      Nikdo

b)      Holky

c)      Kluci

d)      Všichni

Na Instagramu tipovali lidé takto: a)50, b) 30, c) 15 d) 79.  Realita naštěstí nebyla tak zlá. Kuba sedící vedle mě si připravený mikroténový pytlík vytáhl už v půlce letu, zvracel až ke konci. Chvíli po něm to přišlo i na Janka. My holky jsme to ustály :-)

Fotka z roku 2022. Strom, ruce a dvě vyhlídkové věže.

To stejné místo v roce 2008:

Papoušek.

Kluci rozdýchávají let.

Obrazce na planině Nazca patří mezi tzv. geoglyfy. Na náhorní plošině jihoamerického Peru se nachází více než 300 obrazců, tvořených světlými liniemi, vzniklými odstraněním tmavšího vulkanického povrchu. Jednotlivé obrazce jsou zřetelné až při pohledu z letadla nebo balonu a dodnes není jednoznačně prokázáno, z jakého důvodu byly vytvořeny.

Dětem jsme tedy opravdu připravili nezapomenutelný zážitek, který musíme na parkovišti chvíli rozdýchat než naskočíme do auta a přejedeme do města do vybrané kavárny s rychlou wifi. Dnes se koná můj „kurz lepšího chování“ a po dvou vynechaných lekcích na něm už opravdu nechci chybět. Do kavárny dorazíme těsně před jedenáctou, rychle objednáme jedno kapučíno, zjistíme heslo na wifi, já se připojím a Janek s dětmi si objednají brzký oběd. Kurz začíná třičtvrtě hodinovou meditací v sedě, což je v prostředí kavárny dost náročné. Janek s dětmi pak odejdou pryč, já si v pauze uprostřed kurzu objednám k obědu dvě empaňády. Ty ale nejsou vůbec tak chutné jako ty kolumbijské. V Kolumbii je prodávali doslova na každém rohu a nikdy se mi nestalo, že by mi nechutnaly – kukuřičné těsto, pěkně osmažené (žádné dietní jídlo to není), uvnitř byla obvykle náplň ze směsi zeleniny (hrášek, mrkev, kukuřice), rýže a hovězího masa. Zdejší empaňády jsou sice možná zdravější a obsahují čistě jen maso, ale chuťově se těm kolumbijským nevyrovnají.

Kuřata jedině i s pařátky.

Ke konci kurzu vrátí Janek s dětmi, zvládli vyřídit drobný nákup v supermarketu.

Máme dnes nabitý program – navštívíme archeologické muzeum. Ze začátku jsou děti zklamané – další stará rozbitá keramika, další potrhaný textil. Pak ale přijde na řadu vitrína s lidskými lebkami, což by samo o sobě nebylo až tak výjimečné, ale tahle lebky mají uprostřed čelní kosti proraženou díru a skrz díru provlečený provaz. Vítězové v boji je nosili zavěšené proklatě nízko u pasu. Kromě lebek jsou zde i nějaké mumie.

Muzeum má i venkovní část expozice – je tu malý kousek odkrytého stále funkčního akvaduktu. Vedle něj jsou repliky několika typů hrobů (nejvtipnější je hrob se zakrytím typu barbecue). Mezitím tím vším pobíhají páv a pávice.

venkovní expozice muzea s doposud funkčním akvaduktem.

Jeden z typů hrobů.

Hrob se zakrytím typu barbecue.

Model sloupu s výztuhou.

Po muzeu se ještě zajedeme podívat na věž u Panamerikány, ze které je výhled na dva celé obrazce a jeden obrazec, který dálnice přeřízla na polovic. Z letadla jsme sice viděli obrazce pěkně z nadhledu a bylo jich vidět víc, ale pohled z věže poskytuje přesnější představu o velikosti útvarů a síle čar.

U dálnice je díky jejímu zaříznutí do terénu vidět průřez kopcem - na povrchu je tenká tmavá vrstva, pod ním už jen světle zbarvená hornina.

Nakonec na parkovišti ještě posvačíme, než se vydáme na dnešní část cesty. Těšíme se, že opustíme pobřeží a zamíříme směrem do hor na město Cuzco, které bývalo centrem incké říše. Musíme tedy ještě jednou projet Nazkou než odbočíme na silnici vedoucí do kopců. Během dvou hodin vystoupáme do 2500 metrů, zaparkujeme vedle silnice, povečeříme a jdeme spát. Já ještě cvičím venku pomalou jógu ke kurzu a pak dopisuje několik dní do deníku. 

PS: Teď po čase jsem našla krásný rozhovor s českým vědce, který se obrazci v Nazce zabývá. Rozhovor najdete ZDE.