Dopoledne v kempu s Čechy

St 5.10. Paracas Camp, Paracas, 80 m.n.m. (Peru) – benzínka Grifo Gianpiero, Nazca, 550 m.n.m. (Peru (Peru)

Sama za sebe cítím, že bych potřebovala tak dva odpočinkové dny a tři noci v dobře vybaveném kempu na nějaké krásném místě. Jenže to tady není. I když je kemp pohodlný a čistý, s rychlou wifi a opravdu horkými sprchami, problém je v tom, že leží uprostřed ničeho. Okolní pozemky vypadají klasicky peruánsky tj. neutěšeně, cesty po vesnici se budují, všude je spousta prachu. Takové prostředí vůbec neláká k tomu, aby člověk kemp opustil pěšky. Mám pocit, že kdybych tak učinila, zapadla bych do půlmetrové vrstvy prachu. Je možné odsud vyjet na výlet na ostrovy Islas balestas, což je asi důvod, proč tu kemp vznikl. My bychom chtěli být, co nejdřív někde v horách, doufáme, že se tam budeme cítit líp. Peruánská poušť na nás (tím myslím hlavně Týnu a mne) nepůsobí úplně dobře.

Ráno se budím s mírnou bolestí hlavy a stále se lehce motám. Ty koktejly byly nějaké hodně silné. Večer byl příjemný, ale teď je potřeba zase trochu zabrat a dohnat pár povinností, na které dřív nebyl čas, prostor nebo podmínky. Dopoledne tedy nahraji na blog tři články ještě z Ekvádoru. Mám s blogem zpoždění čtrnáct dní, protože jsem jen málokdy spali na wifi a Jankova SIM karta neumí dělat plnohodnotný hotspot. Navíc jsou poslední dva večery nenapsala ani řádku, takže mám i čtyřdenní skluz s deníkovými zápisy. Je to lehce stresující. Jeden večer, kdy si chci odpočinou, a skluz narůstá. Další večer se po dlouhé době družím a je to ještě horší.

Děti se dopoledne různě učí nebo poflakují. Janek s Kubou vyrobí z PET lahví větrník do pracovních činností. My s Joli provedeme a natočíme fyzikální pokus na téma difúze. Taky nechám vyprat dvě pračky prádla. Sice nemáme moc špinavého oblečení, ale sundám potahy z většiny matrací, které tvoří spodní postel. Dva jsem prala v minulém kempu a teď kromě jednoho přijdou do pračky ty zbylé. Na šňůře na sluníčku všechno rychle uschne. Když potahy zase natáhnu na molitany, je to moc příjemný pohled. Až na jednu velkou skvrnu se všechny ostatní vypraly.

Kuba tvoří do pracovních činností.

POZN: Matrace a potahy nám vyráběl čalouník, který nám také doporučil velkoobchod, kde látky na potahy obvykle objednává. Sama jsem neměla sílu a čas hledat nějaký jiný, bylo třeba jednat rychle, aby vše bylo hotové před plánovaným odjezdem na dovolenou. Z nabídky potahových látek jsou vyfiltrovala látky s proti-skvrnovou úpravou a látky pratelné. Zůstaly mi dva druhy. Potom jsem si nechala poslat poštou vzorky ve vybraných barvách. Když přišly, vybrala jsem z nich ten vzorek, který mi přišel barevně nejvhodnější. Čalouník pak objednal potřebné množství látky plus asi metr navíc. Trvali jsme na tom, že potahy na matrace musí být opatřené zipy, aby se daly relativně snadno sundat. Čalouník sice namítal, že látka praním zhadrovatí, ale lepší lehce povolená látka než látka vyztužená rozlitým kakaem. Ze zbytku potahové látky jsem ušila kapsář na kosmetiku. Vyšlo to úplně akorát, nezbyl ani decimetr čtvereční navíc. Kdybych si látku na potah vybírala srdcem a ne rozumem, vybrala bych středně zelený samet. Takhle máme teple šedý melír, na kterém se pár fleků schová a když už je jich nesnesitelně mnoho, tak se dají vyprat. Po večerech ale vážně přemýšlím o tom, že ten zelený samet po našem návratu domů ještě zvážím.

Kuba se v kempu druží s Čechy. Je moc rád, že může po dlouhé době mluvit česky. Vypráví jim vtipy. Včera jsem se zmínila, že některé věci během cesty obtížně shánějí – třeba taková čtečka Kindle. Jeden z Čechů je tak hodný, že nám věnuje ten svůj do dlouhodobé zápůjčky (beru si adresu, abych ho po návratu mohla poslat zpět). Nemám sílu nabídku odmítnout. Jsem fakt ráda, že si všechny tři děti budou moct číst zároveň. Protože takhle se o čtečky občas přetahovali (teoreticky to vlastně zní krásně – dnešní děti se přetahují o možnost si číst, praxe je ale stejná jako když se děti přetahují o mobil nebo o autíčko).

Po obědě (těstovinový salát, který Kuba miluje), si ještě dám čtvrthodinovou meditaci v sedě nahoře na terase. Je tam přímo takové místo s mandalou namalovanou na podlaze, místo s výhledem do dáli, určené na cvičení jógy nebo právě na meditace. Moc mi ty meditace nejdou, ale třeba jednou z toho něčeho bude, alespoň v kurzu to tak slibují.

Česká skupinka.

Pak se rozloučíme s Čechy. Popřejeme si šťastné a bezpečné cesty. Oni se pomalu vracejí do Limy. My se s Peru teprve začínáme, i když jsme tu už týden, kromě jedné mumie jsme zatím nic pořádného neviděli. Jen autoservisy, hromady odpadků a kus pouště podél pobřeží.

Pouští a pouští.

Tady vezou jednu lopatku na větrnou elektrárnu. Předjeli jsme postupně všechny tři. Byly obrovské.

Další peruánský Hornbach - prodejna bambusu jako stavebního materiálu.

Pneuservis.

Pečivo u silnice.

Naším dnešním cílem je dojet do Nazky. Je to jen asi 200 km, žádná velká dálka. Jenže my to jedeme asi pět hodin. Kvůli přestávkám, špatnému stavu silnice, půlhodinovému čekání v koloně. Na vybranou benzínku v městě Nasca dorazíme až za úplné tmy. Večeřeli jsme po cestě, všichni jsme úplně vyřízení, takže i my dospělí jdeme spát zároveň s dětmi už asi půl desáté. Ještě chvíli si čtu v zapůjčené čtečce a pak usnu jako mimino.