Den na nic

Čt 11.8. u fotbalového hřiště, San Gerardo, 1350 m.n.m. (Kostarika) – u fotbalového hřiště, Boruca, 553 m.n.m. (Kostarika)

Kuba, který se mnou celou noc spí na posteli, se zase už od pěti hodin intenzivně tulí, což mne budí každých pět až deset minut. Ta hodina kvalitního spánku mi pak chybí, v šest nemám sílu vstát, a tak ležím na zadním kousku postele až do sedmi. Joli taky vyspává. Jen Týna cvičí, zatímco Janek a Kuba čumí do mobilů. Když vstanu, jsou už nasnídaní a čaj je uvařený, ale čokoládové lupínky s mlékem pro Joli a jiné lupínky s jogurtem pro Týnu chystám já. Pak piju černý čaj s limetkou a koukám do mobilu taky, čtu si komentáře ke včera přidaným článkům na blogu, takové povzbuzení do dalšího rána než se začnou vršit drobné problémy běžného dne, protože je nemožné sladit potřeby a přání všech členů rodiny.

Tak třeba dnes ráno. Na místě je dobrý signál, tak Janek navrhuje, že bychom měli zavolat rodině a kamarádům. Hlavně Kuba rád telefonuje těm svým, tak píšu jejich maminkám ze svého mobilu přes Whatsup (mám ji v rámci tarifu zadarmo), ale neodpovídají a Kubovi je to líto, už se natěšil na kamarády.

Tím se to celé zaseká. Týna tlačí, abychom se už šli projít, Kuba odmítá udělat krok, když mu předávám svůj mobil, málem mu spadne z výšky do kaluže. Necháváme ho tedy zavřeného v autě s mým mobilem, kdyby některý z kamarádů zavolal, a vydáváme se na krátkou procházku, jejíž část jsme už prošli včera odpoledne, ale dnes bychom chtěli pokračovat ještě kousek dál. Nechceme jít na žádný trek do hor, jen se protáhnout.

Dojdeme ke druhému mostu přes divokou říčku a pokračujeme dál do prudkého kopce. Po nějaké době si Joli půjčí od Janka mobil a když si v mapách všimne, že bychom měli jít ještě 1,8 km, vztekle mu ho vrací zpět. Mobil spadne z metru na štěrkovou cestu, a když ho zvedneme zjistíme, že je rozbité nejen ochranné sklo, ale je i lehce naťuklý displej. Jsme na ni pak dost naštvaní. Znamená to nejen utratit spoustu peněz za výměnu displeje (bez vyměněného se nedá fotit a natáčet pod vodou), ale také tím strávit spoustu času, což je na cestách obrovská otrava, vzhledem k tomu, že takové akce musíme absolvovat všichni a většina z nás jen otráveně čeká v autě než se to vyřídí.

Ještě chvíli pokračujeme dál do kopce, u hotelu Uran se otočíme a vracíme se z kopce dolů. Kubíka najdeme v autě zcela v pořádku, ale nikdo z kamarádů mu nezavolal. Až později mu jeden z nich pošle hlasovou zprávu, že mu zavolají zítra.

Dáme si kafe, vše sbalíme a přejíždíme pár stovek metrů k informačnímu centru od národního parku Chirripó. Tam vlastně nic není. Jen slušné místo k zaparkování a možnost dobrat pitnou vodu zdarma. Janek si povídá s rangerem – v parku jsou jen samé dlouhé treky, včetně toho na nejvyššího horu Kostariky, ale to není nic pro nás. Ranger nám doporučuje nějaké kratší treky v Los Gigantes, tak tam bez většího přemýšlení zamíříme, ale cesta vedoucí prudce do kopce se postupně změní z asfaltové na štěrkovou a nakonec na lehce blátivou. Jedeme dál, bojím se, že nám to na blátě podklouzne a nebudou fungovat brzdy, před jednou obzvlášť děsivou zatáčkou zavřu oči a jen dýchám, pak je otevřu, projedeme další hnusnou serpentýnou a uvidíme přes sebou tak dlouhý a prudký a blátivý kopec nahoru, že vyděšeně heknu. To už fakt ne. Janek má naštěstí stejný názor. Vzdáváme to, poté co se složitě otočíme v té rozbahněné zatáčce, pomaličku sjedeme z kopce dolů, chvíli pokračujeme až zastavíme na brzký oběd pod stromy u řeky. K obědu jsou zbytky – fazolová polévka a klobásky a k tomu zbylé pečivo ze včerejška. Janek chvíli studuje iOverlandera i průvodce a rozhoduje, že dojedeme do vesnice Boruca, kde by měli žít samí domorodci. V tu chvíli mi nedojde, co to znamená, takže s tím souhlasím. Je to po cestě do Panamy, ještě to není moc nízko, takže by tam nemělo být tak strašně teplo.

Cestou do Borucy tak trochu nadáváme na Kostariku. Máme z ní od počátku smíšené pocity. Kromě El Salvádoru a Panamy jsme více či méně rychle projeli všechny země Střední Ameriky (počítám v to i Mexiko) a nikde jsme necítili takový zvláštní rozpor. Ostatní země byli chudé, některé více, některé méně, z okýnka auta jsme viděli většinou velkou chudobu a zaostalost (nemyslím to zle ani nijak pohrdavě, jen nevím, jak jinak to nazvat) – prosté chatrče, místo traktorů volské potahy, lidi jezdící na korbě náklaďáku místo v autobusu, spoustu volně pobíhajících psů, nekonečné množství odpadků kolem silnice, deset stánků s banány za sebou, muže i ženy s otýpkami dřeva na zádech, ale taky pěkná náměstí s lavičkami a místními, kteří je využívají, a stánky s levným místním jídlem. Nic z toho jsme v Kostarice nezahlédli, na druhou stranu nám tu velmi chybí ta náměstí a stánky s levným jídlem. Všude jsou jen restaurace, hotely, resorty, atrakce pro turisty, soukromé areály s treky v přírodě. Velmi prostrádáme nějaký veřejný prostor, kde by se dalo svobodně pohybovat, aby člověk hned nemusel sahat do peněženky pro dolary. Později mimo hory je to trochu jiné, ale v horách prakticky není, kde zaparkovat, není možné kamkoliv jít, vše je soukromé, za vše se musí platit. Není tu ani plácek před kostelem, náměstí na setkávání, dětské hřiště. Prostě nic, co by nevydělávalo.

Obědová pauza.

Jsme docela zklamaní i z národních parků. Příroda je tu nádherná to ano, cestičky jsou udržované, ale to je vše. Zaplatíme 40 dolarů za tři hodiny procházky a kromě ní nic nedostaneme. Nemusí to nutně být vytištěná mapka, ale není tu ani žádná velká nástěnná mapa parku a tras v něm. Žádné muzeum, drobná výstavka (výjimkou je Santa Elena), naučná stezka (to bylo trochu v NP Carara), cedulkami označené druhy stromů a rostlin. Hodně nám to chybí. Určitě by bylo možné jít na prohlídku s průvodcem a ráda bych si to někdy dopřála, ale to by muselo být bez dětí. Naše děti neumí dost anglicky natolik, aby rozuměly, a zároveň nejsou ochotné dost dlouho čekat, než jim vše přeložíme. Vznikají tam velmi nepříjemné situace, kterým se raději vyhneme, než abychom za ně ještě platili.

Pozor, traktor!

Zpátky k naší cestě. S nutnými přestávkami pokračujeme po Panamerikáně, přejedeme zatáčkou na mostě a časem odbočíme na menší silnici vedoucí mírně do kopce. Silnice směřuje k vesnici Boruca. Krajina kolem je nádherná - zářivě zelené prudké kopce. Asfaltka se postupně změní na štěrkovou cestu v dobrém stavu. Vesnice jsou najednou jiné, víc podobné těm nikaragujským. Zmizí signál. Dojedeme do Borucy a máme pocit, že jsme se vrátili v čase zpět – bud v Kostarice o padesát let nebo v naší cestě o čtrnáct dní. Místo omítnutých domků s udržovanými zahrádkami, prosté chatrče, spousta lidí bez zjevného zaměstnání – jen se houpou v sítích a koukají kolem (to znamená na nás), volně pobíhající psi, … Dojedeme k fotbalovému hřišti (zase), jsem v takovém šoku, že skoro nemohu mluvit a nemám vůbec chuť Jankovi ukazovat, jak má zaparkovat na mokrém trávníku plném hmyzu.

Nejradši bych zalezla do budky a nevylezla, nebo ještě lépe odjela zpět do té Kostariky, na kterou jsem předtím tak stěžovala. Nic z toho není možné, dokud nepomohu Jankovi zaparkovat. Pak si zalezu do postele, zatímco Týna se jde protáhnout  a Kuba kopat s míčem. Joli se drží uvnitř se mnou. Za nějakou dobu, když zpracuji ten kulturní šok, se nahrnou všichni dovnitř, protože začne pršet, Janek prohlásí, že je to jen přeháňka, která za chvíli přejde. Ale prší dál. Jsme uvěznění v autě a je ještě docela brzy. Začnu s Joli a Kubou hrát společenské hry, ale na Jankovi a Týně je vidět, jak trpí. Pošlu je na obhlídku vesnice a hraju dál, i když mne to moc nebaví a radši bych bloumala venku v dešti. Za chvíli jsou zpět – muzeum je zavřené, objevili nějaký krytý společenský prostor a všichni na ně divně zírali. Dohrajeme hru, což je s Kubovým šaškováním na dlouho. Pak připravím večeři – objevila jsem, že tu prodávají pomazánkové máslo – tak umíchám tuňákovou pomazánku prostým smícháním plechovky tuňáka a kelímku pomazánkového másla. Je to příjemná změna v naší stravě a hlavně to chutná i Joli, která jí jinak velmi omezené množství potravin. Celý večer Janek nepřestává slibovat, že brzy přestane pršet, ale prší ještě docela dlouho.